Hrbilka Apocephalus borealis a mýtus o zombie včelách

Muška, kterou entomologie zná sto let

Hrbilkovití (Phoridae) patří k nejpočetnějším čeledím dvoukřídlých — popsáno je jich kolem čtyř tisíc druhů. Většina žije skrytě jako mrchožrouti nebo parazitoidi jiného hmyzu. Právě sem patří Apocephalus borealis, kterou americký entomolog Charles T. Brues popsal už v roce 1924 v práci Notes on Some New England Phoridae v časopise Psyche. Dospělá samička měří pouhé dva až necelé tři milimetry.

Po většinu dvacátého století platila tato hrbilka za parazitoida vos a čmeláků. Z literatury jsou známí hostitelé jako vosy rodu Vespula (mimo jiné V. vulgaris a V. pensylvanica), několik druhů čmeláků a kalifornská drvodělka Xylocopa varipuncta. Druh je původní v Severní Americe a jeho areál sahá od západu USA a Kanady až po východní pobřeží.

Kalifornie 2009: nový hostitel

Na konci roku 2009 zaznamenal tým Johna Hafernika ze San Francisco State University něco, co do té doby nikdo nepopsal: hrbilku vyvíjející se v dělnicích včely medonosné. Výsledky vyšly 3. ledna 2012 v časopise PLoS ONE pod názvem A new threat to honey bees, the parasitic phorid fly Apocephalus borealis; prvním autorem je Andrew Core, mezi deseti spoluautory je vedle Hafernika i dipterolog Brian V. Brown.

Čísla ze studie jsou překvapivě vysoká. Z 7 417 prohlédnutých včel a 31 sledovaných lokalit v oblasti Sanfranciského zálivu vyšlo 24 lokalit, tedy 77 %, jako pozitivních. Zásadní byl ale rozdíl mezi skupinami: u dělnic nalezených v noci pod pouličním osvětlením dosáhla parazitace v některých obdobích 91 %, u běžných létavek jen kolem 6 %. Molekulární rozbor navíc odhalil hrbilky i v komerčních včelstvech v Jižní Dakotě a v kalifornském Central Valley.

Co se s napadenou včelou děje

Samička hrbilky útočí na včelu mimo úl, nejčastěji při sběru potravy. Kladélkem vpraví vajíčka do zadečku a vylíhlé larvy se pak živí obsahem těla hostitelky. Napadená včela pak dělá to, co zdravá dělnice nedělá: v noci opustí úl, letí za světlem, po přistání chodí v kruzích, ztrácí rovnováhu a hyne. Právě odtud pochází novinářská přezdívka „zombie včely“ (ZomBees). Jde ovšem o zkratku: nikdo neprokázal, že by larvy chování hostitele cíleně řídily.

Larvy vylézají z mrtvé včely v místě spoje hlavy a hrudi, v průměru sedm dní po napadení (rozpětí 1 až 14 dní). Kuklí se mimo tělo hostitele a jako dospělci se líhnou průměrně po 28 dnech. Z jedné včely se vyvine v průměru 4,8 larvy, v terénu bylo zaznamenáno až 13 kukel z jediné dělnice.

V dospělcích i larvách hrbilek autoři navíc prokázali virus deformovaných křídel a mikrosporidii Nosema ceranae, tedy stejné původce, jaké měla napadená včelstva. Zda hrbilka tyto patogeny mezi včelstvy skutečně roznáší, ale doloženo není.

A co Evropa? Uvedení na pravou míru

České i zahraniční populární texty už léta opakují, že se hrbilka „objevila i v západní Evropě“. Toto tvrzení stojí na tenkém základě a odborná literatura je dnes odmítá. Mimo Severní Ameriku byla A. borealis ohlášena třikrát. V roce 2013 zveřejnil belgický tým Jorgena Ravoeta screening 363 včelstev, v němž u 31 % vzorků našel úsek DNA se stoprocentní shodou se sekvencí genu pro 18S rRNA A. borealis (GenBank JF808447). Podobný nález popsali o rok dříve korejští autoři a v roce 2014 vyšla egyptská práce spojující „zombie mouchy“ s úhyny včelstev.

Rozbor těchto hlášení přinesla studie Erika Tihelky a kolektivu v časopise Apidologie roku 2021, na níž se podíleli i Hafernik a Brown. Gen 18S se vyvíjí velmi pomalu a jeho sekvence jsou známé jen pro zlomek ze zhruba čtyř tisíc popsaných hrbilek. Prohledání databáze GenBank ukázalo, že shodu vyšší než 95 % mají i jiné hrbilky, například z rodů Pseudacteon a Megaselia. Z Evropy ani z Asie přitom nebyl sebrán jediný dospělec A. borealis. Podle autorů je pravděpodobnější, že sekvence pocházely z běžné mrchožravé mouchy Megaselia scalaris, která se v uhynulých včelách vyskytuje zcela obvykle. Egyptský nález pak Brown podle publikovaných fotografií určil rovněž jako Megaselia scalaris. A metatranskriptomická analýza tureckých včelstev z roku 2015, která nestála na jediném genovém markeru, A. borealis nenašla vůbec.

Shrnuto: potvrzený nález hrbilky Apocephalus borealis u včely medonosné v Evropě neexistuje. Mouchy rodu Megaselia jsou u včelstev hlášené z Itálie, Alžírska, Indie i ze Slovenska a právě ony stojí za většinou záměn. Pro českého včelaře „zombie včely“ nepatří mezi rizika, kterými by se měl zabývat.

Klimaticky by tu ale místo měla

To neznamená, že je téma bez významu. Tihelkův tým sestavil model potenciálního rozšíření metodou maximální entropie na základě severoamerických nálezů a muzejních sbírek. Vyšlo mu, že rozsáhlé části Evropy, Středomoří, Malé Asie, jižní Afriky i východní Asie jsou pro tento druh klimaticky vhodné. Nejsilnějším prediktorem byla teplota nejteplejšího měsíce — hrbilce vyhovuje zhruba 20 až 25 °C, nad 35 °C už je vzácná. Autoři proto doporučují věnovat pozornost kontrole zásilek včelstev a včelařského materiálu ze Severní Ameriky, aby se druh nezavlekl.

ZomBeeWatch.org a občanská věda

Souběžně se studií spustil Hafernik v roce 2012 projekt občanské vědy ZomBee Watch, na němž se podílejí Kalifornská akademie věd a Přírodovědné muzeum okresu Los Angeles. Dobrovolníci sbírají včely nalezené pod lampami, uzavírají je do sklenic a sledují, zda se za několik dní objeví kukly hrbilek; nálezy pak hlásí do veřejné mapy. Díky tomu přibyly potvrzené záznamy nejen z Kalifornie, Oregonu a Washingtonu, ale i z východu kontinentu — z Vermontu, New Yorku, Pensylvánie nebo Virginie. Tato data se později stala hlavním vstupem pro model rozšíření z roku 2021.

Jak vážné to vlastně je

Tady je namístě opatrnost, kterou zdůrazňuje i původní studie. Nikdo neprokázal, že by parazitace hrbilkou byla významnou příčinou hromadných úhynů včelstev; hlavní sledované včelstvo v San Francisku ztráty přežilo a novější terénní práce z téže lokality naznačují, že jde spíš o další stresor mezi mnoha jinými než o hlavního viníka. Otevřená zůstává i otázka, zda jde vůbec o nový jev. Rozšíření hostitelského okruhu na včelu medonosnou mohlo nastat nedávno, ale stejně dobře mohla hrbilka včely napadat dlouho a jen si toho nikdo nevšiml — noční útěk z úlu je chování, které se běžnou prohlídkou plástů nezachytí.

Pro české včelařství tak zůstává Apocephalus borealis zajímavostí a zároveň ukázkou, jak vzniká a šíří se odborný omyl: z jediné shody v konzervativním genu se v populárních textech stal „výskyt v západní Evropě“. Praktická rizika pro naše včelstva leží jinde.

Zdroje a doporučená literatura

CORE, Andrew; RUNCKEL, Charles; IVERS, Jonathan a kol. A new threat to honey bees, the parasitic phorid fly Apocephalus borealis. PLoS ONE. 2012, roč. 7, č. 1, s. e29639. DOI: 10.1371/journal.pone.0029639.
TIHELKA, Erik; HAFERNIK, John; BROWN, Brian V. a kol. Global invasion risk of Apocephalus borealis, a honey bee parasitoid. Apidologie. 2021, roč. 52, č. 6, s. 1128–1140. DOI: 10.1007/s13592-021-00892-4.
RAVOET, Jorgen; MAHARRAMOV, Jafar; MEEUS, Ivan a kol. Comprehensive bee pathogen screening in Belgium reveals Crithidia mellificae as a new contributory factor to winter mortality. PLoS ONE. 2013, roč. 8, č. 8, s. e72443. DOI: 10.1371/journal.pone.0072443.
BRUES, Charles T. Notes on Some New England Phoridae (Diptera). Psyche: A Journal of Entomology. 1924, roč. 31, č. 1, s. 41–44. DOI: 10.1155/1924/42175.
DISNEY, R. H. L. Scuttle Flies: The Phoridae. London: Chapman & Hall, 1994. ISBN 0-412-56520-X.
TITĚRA, Dalibor. Včely zdravé a nemocné. Praha: Brázda, 2017. ISBN 978-80-209-0420-1.