Včela medonosná

Včela medonosná (Apis mellifera L.) je blanokřídlý hmyz a jeden z nejznámějších zástupců společenského hmyzu. Díky její přirozené schopnosti produkovat med a užitkovému chovu je včela medonosná již od dob kolonizace ostatních kontinentů Evropany celosvětově rozšířena a mezi ostatními druhy včel také nejvíce hospodářsky využívána.

včela medonosná na květině

Včelu není možné považovat za domestikovaný hmyz v pravém slova smyslu. Její instinkty, které jsou důležité pro přežití v přírodě zůstávají chovem nezměněny.

Charakteristika

  • sociální hmyz tvořící trvalá společenstva – včelstva
  • z vlastního vosku staví voskové dílo
  • shromažďuje zásoby medu, vosku a pylu
  • nejvýznamější opylovač rostlin
  • schopnost předávat informace o umístění zdroje potravy (tzv. včelí tanec)

Stavba těla

Tělo včely se skládá ze tří hlavních částí – hlava, hruď, zadeček. Tyto části jsou odděleny tenkým zúžením umožňujícím jejich pohyblivost.

Hlava – na boku temene hlavy má včela dvě složené a na vrcholu tři jednoduché oči. Ve srovnání s lidským okem je u včely horší rozlišování barev. Např. špatně rozeznává červenou barvu, zato ale vidí ultrafialové barvy, které využívá při hledání květin.

K vidění včele slouží pouze složené oči, jednoduché používá na světelné dráždění.

Na přední straně hlavy se nachází tykadla, která jsou krátká a pro včelu zcela nezbytná. Pomocí tykadel totiž rozlišuje vůni květin a staví včelí plástve. Na tykadlech se nachází nejen smyslové orgány, kterými včela vnímá čichová a hmatová podráždění, ale i senzory. Díky těmto senzorům rozpoznají včely obranářky podle pachu včelu z vlastního úlu a vetřelkyni.

Hruď – plní funkci nosiče orgánů pohybu – nohou a křídel. Tomu je přizpůsobena její vnitřní a vnější stavba a mohutné svalstvo.

Nohy – včela má 3 páry nohou sloužících k pohybu, k předávání šupinek vosku a ke sběru a ukládání pylu. Nachází se zde také chemické a mechanické receptory. Na třetím

páru nohou je umístěno známé ústrojí – tzv. košíčky, do kterých včela sbírá pyl.

Křídla – na obou bocích hrudi je jeden pár blanitých křídel. Přední křídla jsou větší než zadní. Včela dokáže letět směrem dopředu, stát za letu na místě (např. při sběru a zpracování pylu) a také umí stát na podložce a rychlým pohybem křídel větrat úl.

Zadeček – v zadečku jsou uloženy zažívací orgány, medový váček, jedová žláza, vzdušné vaky a žihadlo. Žihadlo má jedový váček, na jehož konci je háček, který znemožňuje po bodnutí jeho vytažení z rány. Tím dochází k tomu, že si včela vytrhne žihadlo i s jedovým váčkem a poté umírá.

Plemena včely medonosné

Včela tmavá (Apis mellifica mellifica)

Jiné názvy: středoevropská, lesní, německá.

Původní oblast výskytu byla po celé střední Evropě. V současnosti je silně pokřížena s včelou italskou a včelou kraňskou.

Včela italská (Apis mellifica ligustica)

Jiné názvy: včela vlašská.

Původně rozšířena na Apeninském poloostrově kde se v současnosti v čisté podobě téměř nevyskytuje. Aktuálně je rozšířená v západní Evropě, Skandinávii, ale také v Americe, Austrálii a na Novém Zélandu

Včela řecká (Apis mellifica cecropia)

Rozšířena v oblasti kontinentálního Řecka.

Včela kraňská (Apis mellifica carnica)

Původní rozšíření v hornaté severozápadní části Slovinska (Kraňsko). V současnosti je to střední i západní Evropa, chová se i v Americe a v Austrálii.

  • Alpské ekotypy: Singer, Troiseck, Sklenár, Peschetz.
  • Karpatské ekotypy: Vučko, Vigor 

Včela buckfastská

Včela bucfastská byla pojmenována podle opatství v Devonském hrabství v jižní Angliije a je to jediné umělé včelí plemeno. Jedná se o křížence včely britské tmavé a včely italské. 



Mohlo by vás také zajímat

Včela medonosná

Včelí kasty



TOPlist