Historie včelařství
Od pravěkých sběračů medu až po dnešní včelaře – nejdůležitější okamžiky z dějin včelařství seřazené v čase.
-
Melittosphex burmensis – nejstarší známá včela v křídovém barmském jantaru (asi 100 mil. let), Wikimedia Commons
Původ a vývoj včel
Předkové včel se na Zemi objevili už v období druhohor, kdy se vyvinuli z dravých vos. Na konci jury a zejména v průběhu křídy nastal bouřlivý rozvoj krytosemenných kvetoucích rostlin a včely se mu dokonale přizpůsobily — mimo jiné rozvětvenými chloupky na těle, jimiž sbírají pyl. Vznikl tak jeden z nejtěsnějších vztahů mezi živočichy a rostlinami v přírodě a z této úzké vazby na květiny vzešla mimořádná rozmanitost — dnes je známo přes 20 000 druhů včel.
Nejstarší známou fosilií včely je drobný, jen asi 3 mm velký jedinec druhu Melittosphex burmensis, zalitý v jantaru z údolí Hukawng v Barmě (Myanmaru) a starý přibližně 100 milionů let. Popsán byl roku 2006 a představuje přechodný článek mezi vosami a včelami. Mnohem mladší, ale neméně pozoruhodný je nález asi 14 milionů let staré fosilie severoamerické včely druhu Apis nearctica v Nevadě, který popsal paleoentomolog Michael Engel. Včely se tak objevily o desítky milionů let dříve než člověk a přečkaly i velké vymírání na konci druhohor, které smetlo dinosaury. Nejstarším obrazovým dokladem soužití člověka a včely je až mnohem mladší skalní malba sběrače medu ze španělské Pavoučí jeskyně.
-
Ilustrace: Domácí med
Kresba sběrače medu
Jedním z nejstarších dokladů o vztahu člověka a včel je skalní malba ze souboru jeskyní Cuevas de la Araña (Pavoučí jeskyně) u obce Bicorp nedaleko Valencie ve východním Španělsku. Výjev, objevený roku 1920, patří k tzv. levantskému skalnímu umění a bývá řazen do období mezolitu; jeho stáří se odhaduje zhruba na 8 000 let, novější práce je však kladou i do mladších období.
Malba zachycuje lidskou postavu, která šplhá po provazcích či spletených lanech ke skalní rozsedlině, vybírá med z hnízda divokých včel a ukládá jej do nádoby; kolem hlavy jí poletují vyplašené včely. Jde o nejstarší známé vyobrazení sběru medu a o jeden z prvních dokladů soužití člověka se včelami vůbec.
-
Tradiční válcové hliněné ležaté úly, Včelařské muzeum na Rhodu, foto Notafly, Wikimedia Commons
Chov v hliněných úlech na Blízkém východě
Na Blízkém východě a v severní Africe se odedávna chovají včely v ležatých úlech z nepálené hlíny a mazanice, často ve tvaru trubic či džbánů skládaných na sebe do vysokých stěn. Tento prastarý způsob chovu se v některých oblastech regionu udržel prakticky dodnes.
Nejstarší bezpečné doklady takového včelaření pocházejí ze starověkého Egypta, kde je chov v hliněných úlech zobrazen na reliéfech už kolem roku 2400 př. n. l. Mimořádným nálezem je rozsáhlý včelín z hliněných válcových úlů odkrytý v Tel Rehovu v dnešním Izraeli, datovaný do 10.–9. století př. n. l. Tradičně uváděné stáří kolem 5 000 let př. n. l. se opírá spíše o ústní podání než o přímé archeologické doklady.
-
Faksimile reliéfu z hrobky vezíra Rechmireho (Théby, kol. 1400 př. n. l.), Metropolitan Museum of Art — volné dílo
Včelařství ve starověkém Egyptě
Staří Egypťané patřili k prvním národům, které provozovaly organizované včelaření. Vůbec nejstarší vyobrazení chovu včel se dochovalo v tzv. Síni ročních dob ve slunečním chrámu faraona Niuserrea (kolem roku 2400 př. n. l.): reliéf zachycuje včelaře u ležatých hliněných úlů, stáčení medu i jeho plnění a pečetění do nádob. Ještě podrobnější výjevy sběru a zpracování medu se dochovaly v thébské hrobce vezíra Rechmireho za vlády faraona Amenhotepa II. (18. dynastie). Med a vosk patřily k ceněným surovinám a objevují se v chrámových obětech i při balzamování.
Egypťané přitom provozovali i kočovné včelaření — naložené hliněné úly převáželi po Nilu na lodích za právě rozkvetlou pastvou. Velký význam měl med v egyptském lékařství; nejstarší dochované lékařské papyry ze 2. tisíciletí př. n. l. jej uvádějí jako důležitou složku mnoha receptů. Včely byly Egypťanům natolik blízké, že se staly i symbolem panovníka Dolního Egypta, a podle jedné legendy dokonce vznikly ze slz boha Rea. Med byl zprvu výsadou královského stolu — ve Staré říši — a teprve později se rozšířil i mezi širší obyvatelstvo. Tehdy se rovněž věřilo, že se včely líhnou z těl uhynulého dobytka — pověra, jejíž kořeny bývají kladeny právě do Egypta. V hrobce Tutanchamona se ostatně našel med, který byl dosud tekutý.
Zdroj: Dějiny českého včelařství, 1922, Josef Kebrle.
-
Stéla místodržitele Suchu a Mari Šamaš-réš-usura (8. stol. př. n. l.), Archeologické muzeum Istanbul, Wikimedia Commons
Včelařství v Mezopotámii
V Mezopotámii se sladilo především datlovým sirupem a medem z divokých včel; cílený chov včel se objevuje až poměrně pozdě. Nejstarší písemný doklad včelaření v této oblasti pochází z poloviny 8. století př. n. l. Šamaš-réš-usur, místodržící země Suhu a Mari na středním Eufratu, se na své stéle chlubí, že do země přivedl včely z hor kmene Habchu a usadil je v zahradách — což prý před ním nedokázal žádný z jeho předků.
Podle nápisu se naučil získávat z úlů med i vosk a tomuto umění vyučil i své zahradníky. Šlo o vědomé zavedení chovu medonosných včel do oblasti, kde dosud nebyl znám.
Zdroj: J. Klíma, Lidé Mezopotámie, 1962.
-
Chuang Čchüan, Náčrt vzácných ptáků a hmyzu (Sie-šeng čen-čchin tchu), 10. století, Palácové muzeum Peking – volné dílo (Wikimedia Commons)
Med ve starověké Číně
Také ve starověké Číně byl med ceněn jako lék i pochoutka, a to již ve 2. tisíciletí př. n. l. Za dynastie Východní Čou patřily med a včelí larvy k vzácným pokrmům panovnických rodů, jež si mohla dovolit jen úzká vrstva nejmocnějších. Med tu nebyl pouhou lahůdkou — připisovaly se mu i léčivé účinky a své pevné místo si našel v tradiční čínské medicíně.
Toto poznání později shrnul mingský lékař Li Š'-čen (Li Shizhen), který ve svém rozsáhlém léčitelském kompendiu Pen-cchao kang-mu popsal léčivé účinky medu a zařadil jej mezi vážené léčivé látky. Med tak v Číně provázel člověka jako vzácná surovina po celá tisíciletí, od stolů starověkých vládců až po lékárenské recepty.
-
Stříbrná tetradrachma z Efesu se včelou (asi 350–340 př. n. l.), Münzkabinett Berlín, Wikimedia Commons
Antické Řecko a Řím
Ve starověkém Řecku patřil med k nejcennějším potravinám i léčivům. Ve svatyni boha lékařství Asklépia v Epidauru se dochovaly rady nemocným, podle nichž se měli vyvarovat rozčilení, dopřát si klid, pít med v mléce a věnovat se divadlu a lehké gymnastice. Med se hojně užíval k přípravě pečiva, k nakládání ovoce a k výrobě medoviny; ze směsi medu, vína a vonného koření Řekové připravovali nápoj tak lahodný, že jej přirovnávali k nektaru bohů. Rozlišovali několik druhů medu – jarní z prvních květů, letní zlatožlutý med z mateřídoušky a méně ceněný med vřesový. Nejproslulejší byl med attický z hory Hymettos. Tehdy se rovněž věřilo, že právě požívání medu zajišťuje dlouhověkost – filozof Pythagoras prý sám tvrdil, že se jen díky medu dožil devadesáti let.
Vědecký základ poznání včel položil filozof Aristoteles, pokládaný za nejvýznamnějšího znalce včel své doby; podle tradice si nechal zhotovit úl s průsvitnými stěnami z rohoviny, aby mohl život včelstva pozorovat zblízka. Podle údajů uváděných v Dějinách českého včelařství mělo být kolem roku 429 př. n. l. v oblasti Attiky na 20 000 úlů. Z antiky se dochovaly i konkrétní archeologické nálezy hliněných úlů — vodorovný (ležatý) úl z attického Vari z 5. století př. n. l. a svislý úl z Isthmie z pozdního 3. století př. n. l.
Ve starověkém Římě se konaly pravidelné trhy s medem a med byl běžným obchodním zbožím; podle dobových pramenů odpovídala cena medu zhruba ceně másla a hodnota včelího roje ceně ovce. Římané také provozovali kočovné včelařství a úly přemísťovali za snůškou.
Zdroj: Dějiny českého včelařství, 1922, Josef Kebrle
-
Luca Giordano, Samson a lev (kolem 1694–1696), Museo del Prado – volné dílo (Wikimedia Commons)
Med v Bibli
Med má v Bibli výsadní postavení jako symbol hojnosti, požehnání a zaslíbení. Nejznámější je obraz „země oplývající mlékem a medem“, jímž je ve Druhé knize Mojžíšově (Exodus 3,8) označena zaslíbená země, do níž Bůh přivádí svůj lid. Spojení mléka a medu se v biblických textech opakovaně vrací a stalo se ustáleným vyjádřením úrodnosti a blahobytu.
Med v Bibli vystupuje i v dalších významech – jako vzácná pochoutka, jako lék i jako obraz sladkosti Božího slova a moudrosti. S medem se pojí i známé příběhy: silák Samson nalezl med ve lví zdechlině (Kniha Soudců 14,8) a Jan Křtitel se na poušti živil kobylkami a medem divokých včel. Sama včela má v hebrejštině jméno Debora, jež nosila i starozákonní prorokyně. Časté zmínky svědčí o tom, jak důležitou roli med ve starověké společnosti Blízkého východu hrál, ať už šlo o med divokých včel, nebo o sladký ovocný sirup, který bývá týmž slovem rovněž označován.
-
Simeon Solomon, Král Šalomoun (1872–1874), National Gallery of Art, Washington – volné dílo (Wikimedia Commons)
Král Šalomoun a med
Izraelský král Šalomoun, vládnoucí v 10. století př. n. l., je tradičně pokládán za autora starozákonní knihy Přísloví. Právě v ní se med objevuje jako obraz toho, co je dobré a prospěšné: „Jez med, můj synu, vždyť je dobrý, plástev medu je tvému patru sladká“ (Přísloví 24,13). Med zde neslouží jen jako vychvalovaná pochoutka – navazující verš jeho sladkost přirovnává k moudrosti, která je sladká duši. Tyto zmínky dokládají, že ve starověkém Izraeli byl med vysoce ceněnou a běžně užívanou potravinou.
-
Busta Aristotela, římská kopie (1.–2. stol. n. l.) podle Lýsippova bronzu, Louvre, foto Eric Gaba, Wikimedia Commons
Aristoteles a studium včel
Řecký filozof Aristoteles (384–322 př. n. l.) byl jedním z prvních učenců, kteří se soustavně a podrobně zabývali životem včel. Ve svých přírodovědných spisech, především v díle O zkoumání živočichů, popsal uspořádání včelstva, dělbu práce i chování včel, a položil tak základ pozdějšímu rozumovému včelařství. Řadu jeho postřehů potvrdila teprve moderní věda.
Některé dobové představy se ovšem ukázaly jako mylné. Tehdy se například věřilo, že se včely mohou líhnout z rozkládajícího se těla uhynulého býka či vola – tato rozšířená antická domněnka, známá jako bugonie, se objevuje i u dalších autorů a přežívala až do novověku. Dnes víme, že nemá žádný reálný základ.
-
Ilustrace: Domácí med
Alexandr Veliký a konzervace medem
Po smrti Alexandra Velikého roku 323 př. n. l. v Babyloně bylo podle dobových zpráv jeho tělo až do nabalzamování uchováno zalité v medu. Konzervace medem nebyla ve starověku ničím neobvyklým – díky vysoké cukernatosti a antibakteriálním účinkům med chránil tělo před rozkladem. Obdobný způsob uchovávání zemřelých v medu nebo ve vosku je doložen i ze starého Babylonu.
Alexandrovo tělo bylo později ve skvostně zdobeném sarkofágu převáženo na zlatém voze; cestou se ho zmocnil jeho někdejší velitel a pozdější vládce Egypta Ptolemaios (asi 367–282 př. n. l.), jenž je nechal dopravit do egyptské Memfidy a odtud později do nově vybudované hrobky v Alexandrii.
-
Včelařské a medařské nářadí (nože na med, lezecké stupačky, háky), 12.–13. století, Smolenské historické muzeum — volné dílo
Slované
Slované patřili k proslulým včelařům raného středověku a med i vosk byly důležitými vývozními artikly z většiny slovanských území. Tam, kde rostlo mnoho lesů, převažovalo starobylé brtnictví navazující na pravěký sběr medu: včely sídlily v dutinách stromů, především borovic a dubů, vzácněji jedlí či jasanů, které člověk záměrně vydlaboval a rozšiřoval, aby přilákal rojící se včely. Usazená včelstva pak chránil před zloději i medvědy a své brtě si označoval; byly chráněny zákonem i zvykovým právem, jak dokládá například staroruský zákoník Ruská pravda. Brtnictví bylo hojně rozšířeno u východních Slovanů, v Pomořanech, Mazovsku či na Balkáně, kdežto v Čechách bylo poměrně vzácné.
Vedle brtnictví je u Slovanů doložen i chov v úlech, na Velké Moravě již v 9. století. Med sloužil jako hlavní sladidlo a k přípravě oblíbené medoviny, vosk se uplatňoval při výrobě svící, v kovolitectví, k impregnaci nití a kůží i k potahování psacích destiček. Chov včel u Slovanů na Velké Moravě, na dvoře knížete Svatopluka, ostatně zaznamenali v 9. a 10. století i arabští autoři Ibn Rusta a Gardízí.
Zdroj: M. Beranová, Slované (Panorama, Praha 1988).
-
Mór Than: Hostina u Attily (1870), Maďarská národní galerie — volné dílo
Priscova zpráva
Patrně nejstarší písemná zpráva vztahující se k včelařství na našem (středoevropském) území pochází z 5. století n. l. Jejím autorem je východořímský diplomat a historik Priskos z Pania (Priscus), který roku 448 doprovázel byzantské poselství k dvoru hunského vládce Attily. Ve svém líčení cesty popisuje, že místní obyvatelé zásobovali poselstvo potravinami a nápoji — namísto vína jim podávali nápoj, který sami nazývali „medos", tedy medovinu.
Zmínka je cenná hned dvojnásob: dokládá rozšíření medu a medoviny u obyvatel podunajského prostoru v době stěhování národů a zároveň patří k nejstarším svědectvím o významu včelích produktů ve střední Evropě.
-
Foto: Mojmír Churavý — brť (středověký přírodní úl) v koruně dubu, vrch Vidoule, Praha — volné dílo
Brtnictví
Počátky brtnictví, tedy lesního včelaření v přirozených i uměle vydlabaných stromových dutinách, se na našem území kladou zhruba do 5.–6. století. S rozmachem křesťanství význam včelaření dále rostl, neboť kromě medu byl stále více žádán vosk — tehdy jedinečný materiál pro výrobu svící k osvětlování kostelů. Právě vosk býval pro brtníky často nejcennější komoditou, a protože jej církev žádala na svíce, dávalo jim to nezřídka i významné společenské postavení.
Písemné doklady přináší až vrcholný středověk. V nadační listině zakládající kapitulu staroboleslavskou jsou výslovně uvedeny desátky z příjmů za med a v zakládací listině vyšehradské kapituly z roku 1070 jsou již rozlišováni včelaři lesní a domácí. Také olomoucký biskup Bruno ve 13. století rozlišoval včely chované v lese a při usedlostech a k roku 1267 jsou doloženy včelí zahrady ve Svitavách, Mohelnici a Kelči. Lesní včelaři, brtníci, vlastnili v lesích označené stromy a platili z nich tzv. „včelné"; takové stromy nesměl nikdo kácet a jejich poškození či zcizení se přísně trestalo. Domácí včelaři (včelníci) chovali včelstva poblíž svých příbytků, většinou v klátech, méně v košnicích. Jejich péče spočívala hlavně v tom, že na jaře před Velikonocemi část včelstev usmrtili, vybrali medné zásoby a vyprázdněné úly pak v létě znovu osadili roji; do vývoje včelstva přitom nemohli nijak blíže zasahovat.
-
Sběr medu, iluminace z Tacuinum sanitatis (Casanatense 4182), 14. století — volné dílo
Rozmach včelařství
V 11. a 12. století bylo včelařství v českých zemích natolik rozšířené, že med, vosk i medovina patřily k vyhledávanému zboží a vyvážely se i do okolních zemí. Poptávku posiloval pokračující rozmach křesťanství: med byl po celý středověk hlavním sladidlem a základní surovinou pro oblíbenou medovinu, zatímco vosk se stal nepostradatelným pro výrobu kostelních svící, ale i pro pečetě, kovolitectví a další řemesla. Včelí produkty tak v této době představovaly významnou hospodářskou komoditu a včelaření se stalo běžnou součástí venkovského i klášterního hospodářství.
-
Karel IV., fragment votivního obrazu Jana Očka z Vlašimi (okruh Mistra Theodorika, před 1371), Národní galerie Praha — volné dílo
Vznik včelařských cechů
Roku 1350 vydal český král a pozdější římský císař Karel IV. tzv. „právo medařské", jímž výrazně podpořil včelaře a jejich postavení. Podle něj měli lesníci podporovat včelaře šetřením stromů skýtajících včelám pastvu a rolníci jim měli na svých pozemcích bezplatně poskytovat místo pro postavení včelstev. Privilegium navíc včelaře osvobozovalo od cel a přiznávalo jim další úlevy, čímž posílilo hospodářský i právní význam včelaření.
S tímto obdobím bývá spojován vznik prvních organizovaných sdružení včelařů, někdy označovaných za cechy. Šlo o stavovsky uspořádaná společenství; v přísném slova smyslu však nešlo o řemeslné cechy, byť se jim svou organizací podobala.
-
Nejstarší vyobrazení špalkových úlů
Z první poloviny 15. století pochází nejstarší dochované vyobrazení úlů typu „špalek stojan" a sudů s medovinou. Špalkové stojany — svisle postavené, zevnitř vydlabané kmeny — představovaly přechod od lesního brtnictví k chovu včel přímo u lidských obydlí a na našem území zůstaly v užívání po celá další staletí. Toto vyobrazení je cenným dokladem o podobě tehdejších úlů i o rozšíření výroby medoviny ve střední Evropě pozdního středověku.
-
Titulní list knihy Nickela Jacoba o chovu včel (1568, Zhořelec) — volné dílo
Nejstarší tištěná kniha o včelaření
Roku 1568 vyšla v Görlitz (Zhořelci) kniha „Gründlicher und nützlicher Unterricht von Wartung der Bienen“ (Důkladné a užitečné poučení o ošetřování včel), jejímž autorem byl Nickel Jacob. Bývá pokládána za vůbec první německy psané dílo věnované výhradně včelaření a za počátek německé včelařské literatury.
Jacob v ní shrnul vlastní chovatelské zkušenosti; uspořádat text mu pomohl sprottauský farář Abraham Buchholzer. Vznikla tak útlá, asi devadesátistránková příručka doplněná pěti dřevořezy, která se dočkala řady pozdějších vydání (mimo jiné v letech 1593 a 1719). Kniha dokládá, že se v 16. století začaly včelařské poznatky soustavně zapisovat a tiskem šířit mezi chovatele.
-
První psané včelařské regule
K roku 1570 se hlásí vznik prvních psaných včelařských regulí, tedy sepsaných pravidel a řádů, jimiž se řídil chov včel i vzájemné vztahy mezi včelaři. Do té doby se znalosti a zvyklosti předávaly převážně ústně a opíraly se o zvykové právo; jejich písemné zachycení svědčí o rostoucím hospodářském významu včelařství a o snaze pevněji vymezit práva i povinnosti chovatelů. Regule upravovaly například nakládání s roji, ochranu včelstev a dělbu užitku z medu a vosku. Šlo o důležitý krok od starší ústní tradice k promyšlenějšímu a organizovanějšímu hospodaření, které navazovalo na dřívější výsady, jako bylo medařské právo vydané Karlem IV. roku 1350.
-
Jürgen Ovens, portrét Jana Amose Komenského (kolem 1650–1670), Rijksmuseum Amsterdam — volné dílo
Jan Amos Komenský
Jan Amos Komenský (1592–1670), učitel národů, teolog a poslední biskup Jednoty bratrské, patřil i mezi milovníky včel. V době svého působení ve Fulneku v letech 1618–1621 si za tamním kostelem postavil úly, choval včely a své okolí učil, jak o ně pečovat. Sám prý říkával, že právě včelařením se naučil přírodu více znát.
Pozornost včelám věnoval také ve svých spisech: ve slavné obrázkové učebnici Orbis pictus (Svět v obrazech) zařadil kapitolu „Dělání medu“, v níž názorně přiblížil úl, roj i práci včel. Tato kapitola bývá považována za nejstarší českou tištěnou včelařskou památku. Komenský tak spojil svůj zájem o přírodu s pedagogickým úsilím a poznatky o včelách zpřístupnil i dětem a široké veřejnosti.
-
Dřevořez z knihy Kellermeisterey (Matthias Apiarius), 1534, Médiathèque de Strasbourg — volné dílo
Včelařské pomůcky a znalosti
Na přelomu 15. a 16. století se k ošetřování včel běžně používala řada pomůcek: nože, dýmáky, peroutky na smetání včel, nádoby na plásty, med a vosk, dále lžíce, lopatky a lisy na vosk. O životě a biologii včel však byly rozšířeny jen nejzákladnější vědomosti. Včelaři znali význam pastvy a vhodné volby stanoviště, věděli o potřebě obnovy díla a patrně i o možnosti krmení či přikrmování včelstev. Skutečné pochopení vnitřního uspořádání včelstva, úlohy matky a rozmnožování včel však mělo přijít až o mnoho později; tehdejší praxe se opírala spíše o zkušenost a tradici než o soustavné poznání.
-
Dřevořez z knihy Nickela Jacoba „Unterricht von Wartung der Bienen“ (před 1576) — volné dílo
Pokles významu včelařství
V průběhu 16. století začal význam včelařství v českých zemích klesat. Souviselo to patrně s ústupem obliby medoviny a rozšířením pití levnějšího piva, především však s tím, že med přestal být jediným sladidlem – do Evropy se stále více dovážel třtinový cukr. Klesala také poptávka po vosku a voskových svících. Úpadek pak prohloubila třicetiletá válka (1618–1648), během níž upadlo celé zemědělství a s ním i včelařství. Z dříve významného hospodářského odvětví se tak na dlouhou dobu stala spíše záliba jednotlivců.
-
Titulní list díla Charlese Butlera „The Feminine Monarchie" (1609) — Wikimedia Commons
Královna místo „krále“
Po celá staletí se věřilo, že včelstvu vládne „král“. Teprve raný novověk tuto představu vyvrátil: jako první označil největšího jedince v úlu za samici‑matku španělský včelař Luis Méndez de Torres roku 1586. Myšlenku však proslavil až anglický farář a přírodovědec Charles Butler, který roku 1609 vydal knihu The Feminine Monarchie (Samičí monarchie) — vůbec první anglicky psané dílo o vědeckém včelaření.
Butler v ní doložil, že v čele včelstva stojí matka, a popsal i „zpěv“ matek. Definitivní důkaz přinesl o několik desetiletí později nizozemský přírodovědec Jan Swammerdam, který pod mikroskopem pitval včelí těla a prokázal, že matka klade vajíčka. Poznání, že včelstvo je „samičí říše“, bylo jedním z největších zvratů v dějinách chápání života včel; Butlerova kniha pak sloužila včelařům dalších bezmála dvě stě let.
-
Foto: Michal Klajban, Valašské muzeum v přírodě, Rožnov pod Radhoštěm, CC BY-SA 3.0 (Wikimedia Commons)
Nejstarší dochované úly
Nejstarší dochované úly na našem území pocházejí ze druhé poloviny 17. století. Jde o tzv. špalky stojany – kusy kmene postavené na výšku a zevnitř vydlabané. Nejstarším je tzv. deseterák z roku 1673 pocházející z východní Moravy, uchovávaný v Národním zemědělském muzeu; o něco mladší je špalek z roku 1696 ve sbírkách prešovského muzea. Vedle dlabaných špalků se v té době užívaly také úly bedněné, sestavené z desek. Tyto památky dokládají způsob chovu, při němž bylo včelstvo pevně spojeno s dílem a prohlídka úlu bez poškození plástů prakticky nebyla možná.
-
J. A. Komenský, Orbis sensualium pictus (Norimberk 1658), výjev „Mellificium – Včelaření“ — volné dílo
Medníky, trubcochyty a výnosy
Ze 17. století pocházejí první zprávy o medníku a o trubcochytech, tedy o pomůckách svědčících o postupně se zdokonalujícím způsobu chovu. V téže době se šířily včelníky a včelíny – kryté boudy a přístřešky, v nichž byla včelstva chráněna před nepřízní počasí. Hospodaření však zůstávalo skromné: průměrný výnos ze včelstva, zjištěný ve druhé polovině století na Roudnicku a Mělnicku, činil přibližně 1 kg medu a okolo 150 g vosku ročně. Tehdejší úly neumožňovaly cílené zásahy do včelstva, a tak byly výnosy proti pozdějším dobám výrazně nižší.
-
Frontispis svazku „Bees“ z edice The Naturalist's Library (1840) — volné dílo
Včela medonosná přivezena do Ameriky
Včela medonosná (Apis mellifera) není v Americe původní; na západní polokouli ji přivezli až evropští osadníci. Stalo se tak na počátku 17. století – první úly dorazily do anglické kolonie Jamestown ve Virginii roku 1622, kam je z Anglie poslala Virginská společnost spolu s dalšími chovnými zvířaty a užitkovými rostlinami. Kolonisté chovali včely především kvůli medu a vosku. Na novém kontinentě se včely rychle šířily a zdomácněly, často postupovaly na západ ještě před samotnými osadníky, takže je domorodí Američané údajně nazývali „mouchami bílého muže“. Do tropických oblastí Jižní Ameriky se evropské včely prosazovaly hůře, což se naplno projevilo až mnohem později.
-
Rytina úlů z díla R.-A. F. de Réaumura „Mémoires pour servir à l'histoire des insectes", Wellcome Collection — CC BY 4.0
Vědecké pozorování ve skleněném úlu
Významný krok k vědeckému poznání včel učinil francouzský přírodovědec René‑Antoine Ferchault de Réaumur (1683–1757). Aby mohl život včelstva sledovat zblízka, sestrojil skleněný pozorovací úl a trpělivým pozorováním popsal chování včel, stavbu díla i jejich trávení.
Své poznatky shrnul v rozsáhlém díle Mémoires pour servir à l’histoire des insectes (Paměti k dějinám hmyzu), jehož pátý svazek věnovaný včelám vyšel roku 1740. Réaumurova přesná metoda založená na přímém pozorování předznamenala pozdější bádání slepého Françoise Hubera a patří k základům moderní vědecké včelařské literatury.
-
Ilustrace lesního včelaření (brtnictví) z ruské etnografické publikace, 1914 — volné dílo
Zánik brtnictví
Ve druhé polovině 18. století prakticky zanikly poslední zbytky brtnictví – starobylého lesního včelaření, při němž lidé pečovali o včelstva v dutinách živých stromů. Tento způsob hospodaření, sahající kořeny hluboko do středověku, ustupoval s úbytkem rozsáhlých lesů, s proměnami krajiny i s rozšířením pohodlnějšího chovu v klátech a košnicích u lidských obydlí. Současně rostl zájem státu o podporu a rozšíření chovu včel, který vyvrcholil za vlády Marie Terezie. Brtnictví tak definitivně skončilo a včelařství se zcela přeneslo k chovu v přenosných úlech.
-
Martin van Meytens, portrét Marie Terezie (1759), Akademie výtvarných umění ve Vídni — volné dílo
Včelařský patent Marie Terezie
Roku 1776 vydala císařovna Marie Terezie včelařský patent pro Čechy, datovaný 30. srpna 1776; obdobné nařízení vešlo v platnost už roku 1775 pro Dolní Rakousy a Moravu. Patent znamenal zásadní obrat v přístupu státu k chovu včel: panovnice v něm slíbila, že dobrý chov včel ani z něho plynoucí med a vosk nebude nikdy zatížen žádnými poplatky či daněmi. Toto osvobození drobných včelařů od daní v omezené podobě platí dodnes.
Péči o včelařství však Marie Terezie věnovala již dříve: roku 1769 nechala ve Vídni zřídit vůbec první včelařskou školu a jejím vedením pověřila proslulého slovinského včelaře Antona Janschu (1734–1773). Tato škola tak o několik let předešla samotnému patentu. Ten zároveň nařizoval majitelům panství, aby včelaře ze svých pozemků nevyháněli, a podporoval zakládání dalších včelařských škol — vznikly mimo jiné v Brně a v Novém Kníně. Reformní nadšení však nemělo dlouhého trvání: syn Marie Terezie Josef II. rok po nástupu na trůn zřízené včelařské školy opět zrušil.
-
Ilustrace z díla François Hubera „Nouvelles observations sur les abeilles" (1814) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Huberův listový úl
Roku 1789 sestrojil ženevský přírodovědec François Huber tzv. listový (knihový) úl, nazývaný též Huberův rozběrný úl. Tvořila jej řada svislých rámů spojených jako listy knihy, jimiž bylo možné po jednom „listovat" a sledovat dění uvnitř včelstva, aniž by bylo nutné dílo poškodit. Šlo o významný předstupeň pozdějšího rámkového úlu.
Huber byl od mládí prakticky slepý, a tak svá pozorování prováděl s pomocí své ženy Marie Aimée Lullinové a oddaného pomocníka Françoise Burnense. Výsledky svého bádání shrnul v díle Nouvelles observations sur les abeilles (Nová pozorování o včelách, 1792), které položilo základy vědeckého poznání života včelstva.
-
Portrét Petra Prokopovyče (1775–1850) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Vynález mateří mřížky
Kolem roku 1814 zdokonalil ukrajinský včelař Petro Prokopovyč (1775–1850) svůj rámkový (vtahovací) úl o důmyslnou novinku — mateří mřížku. Šlo o dřevěnou přepážku s otvory právě tak širokými, aby jimi prošly dělnice, ale nikoli mohutnější matka. Mřížka tak oddělila plodiště od medníku a umožnila odebírat čistý med bez plodu — a hlavně bez nutnosti včelstvo usmrtit, což byl do té doby běžný způsob sklizně.
Prokopovyč k tomuto řešení dospěl po letech pokusů na své rozsáhlé pasece a bývá pokládán za tvůrce jednoho z prvních prakticky použitelných rámkových úlů na světě.
-
Portrét Jana Dzierzona (1811–1906) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Objev partenogeneze trubců
Slezský farář a včelař Jan Dzierzon (1811–1906) jako první vysvětlil partenogenezi trubců — totiž že trubci se líhnou z neoplozených vajíček, zatímco matky a dělnice z vajíček oplozených. K tomuto poznání dospěl pozorováním již ve 30. letech 19. století a veřejně je publikoval roku 1845. Jeho teorie způsobila převrat v chápání rozmnožování včel; všeobecného uznání se jí ovšem dostalo až roku 1906.
Na Dzierzonův pohyblivý plást navázal německý šlechtic August von Berlepsch, který roku 1852 uzavřel včelí dílo do dřevěného rámku se všemi stranami, a položil tak základ modernímu rámkovému úlu.
-
Fotografický portrét L. L. Langstrotha (1810–1895) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Objev včelí mezery
Tzv. včelí mezeru — úzký prostor o šířce přibližně 6 až 9 mm, který včely ponechávají volný a nezastavují jej dílem ani neutmelují propolisem — popsal a prakticky využil americký farář Lorenzo Lorraine Langstroth roku 1851. Zjistil, že ponechá-li mezi rámky a stěnami úlu právě tuto vzdálenost, lze rámky volně vyjímat, aniž by je včely přilepily. Na základě objevu sestrojil úl s pohyblivými rámky, na nějž roku 1852 získal patent.
Tento poznatek se stal základem moderního rámkového úlu užívaného dodnes. Dílčí pozorování o volných spárách učinili před Langstrothem i evropští včelaři, mimo jiné Jan Dzierzon, avšak teprve Langstroth z včelí mezery učinil přesně měřený konstrukční princip.
-
Foto: Radler59, CC BY-SA 4.0 (Wikimedia Commons)
Včelařský odbor pro Moravu a Slezsko
Dne 24. listopadu 1854 byl v Brně ustaven včelařský odbor pro Moravu a Slezsko, a to při Moravsko-slezské hospodářské společnosti sídlící v Dietrichštejnském paláci (dnešní Moravské zemské muzeum). Odbor navázal na již dříve zřízené sekce pro hedvábnictví a ovocnářství.
Tímto datem podle historiků začíná „zlatý věk racionálního a organizovaného včelaření na Moravě a ve Slezsku". Odbor sdružoval pokrokové včelaře, podporoval osvětu a připravil půdu pro pozdější vznik odborného tisku i samostatných včelařských spolků.
-
Portrét Johannese Mehringa (1815–1878) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Vynález mezistěny
První umělou mezistěnu — tenkou voskovou desku s předlisovanými základy buněk, podle níž včely staví pravidelné dílo — zhotovil roku 1857 německý truhlář Johannes Mehring. Vosk odléval do ručně vyřezávané dřevěné formy a jeho první mezistěny byly určeny pro Berlepschovy rámky. Vynález výrazně usnadnil a zrychlil výstavbu díla a patří k nejdůležitějším novinkám moderního včelaření.
K moravským a českým včelařům se zpráva o mezistěně dostala roku 1867 zásluhou brněnských včelařů — Brno bylo tehdy centrem organizovaného včelařství na Moravě. Téhož roku, 30. září 1867, zde vyšlo i první číslo proslulého odborného časopisu Včela brněnská.
-
Portrét Franze von Hruschky (1819–1888) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Vynález medometu
Roku 1865 předvedl Franz von Hruschka (1819–1888), rakouský důstojník českého původu, na sjezdu rakouských a německých včelařů v Brně svůj přelomový vynález — medomet. Jednoduchý stroj využíval odstředivé síly: plásty vložené do otáčejícího se koše vydaly med, aniž by se přitom poškodily, takže je bylo možné vrátit zpět včelám k dalšímu plnění.
Vynález medometu znamenal zásadní zvrat v získávání medu — skoncoval s vymačkáváním a vytavováním plástů a stal se vedle pohyblivého rámku a mezistěny jedním z pilířů moderního racionálního včelaření. Podle dobové historky přivedl Hruschku k myšlence pohled na syna roztáčejícího košík s kouskem plástu, pravost tohoto příběhu je však nejistá.
-
Foto: Dejan H., Kranj (Slovinsko), CC BY 2.0 (Wikimedia Commons)
Import včely kraňské
Roku 1866 byla zásluhou včelaře Libora Morbitzera poprvé na naše území přivezena včela kraňská (Apis mellifera carnica), pocházející z oblasti Kraňska v dnešním Slovinsku. Tato včela proslula svou mírností, pílí a dobrou přezimovací schopností.
Kraňka u nás postupně zdomácněla a v průběhu dalších desetiletí se stala převládajícím plemenem chovaným na českém a moravském území; v chovatelské podobě je u nás rozšířena dodnes.
-
Foto: Chop2x (Teddy Dai), CC BY-SA 3.0 (Wikimedia Commons)
Včela vlašská
Vedle kraňské včely se v 19. století začalo do celého světa rozšiřovat další jihoevropské plemeno — včela vlašská, zvaná též italská (Apis mellifera ligustica), původem z Apeninského poloostrova. Proslula mírností, ranou jarní plodností a vysokou snůškou, a tak se rychle stala vyhledávaným chovným plemenem.
O její popularizaci se zasloužil mimo jiné slezský včelař Jan Dzierzon; roku 1859 byla vlaška dovezena do Británie i do Severní Ameriky, kde se uchytila obzvlášť dobře. Dodnes patří k celosvětově nejrozšířenějším plemenům včely medonosné a spolu s kraňkou tvoří základ moderního chovu.
-
Úl Moravský stojan
Roku 1866 vznikl úl zvaný Moravský stojan, jeden z prvních domácích rámkových úlů přizpůsobených moravským poměrům. Vyznačoval se rámkovou (vnitřní) mírou 39 × 24 cm a svislým, „stojanovým" uspořádáním rámků nad sebou.
Moravský stojan se na přelomu 19. a 20. století stal jedním z nejrozšířenějších úlových typů na Moravě a jeho rámková míra ovlivnila řadu pozdějších konstrukcí. Jeho zavedení dobře zapadá do rozmachu organizovaného a racionálního včelaření, který tehdy na Moravě probíhal.
-
Portrét Mosese Quinbyho z knihy „Quinby's New Bee-Keeping" (1891) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Vynález dýmáku
K nejdůležitějším praktickým pomůckám včelaře patří dýmák, jímž lze kouřem zklidnit včelstvo a bezpečně otevřít úl. Jeho moderní podobu vytvořil kolem roku 1873 americký včelař Moses Quinby, zvaný otec praktického včelaření v USA: k plechové nádobě na doutnající palivo připojil měch, který vhání vzduch a tryskou vyfukuje chladný kouř.
Dýmák tak nahradil dosavadní nebezpečné pochodně i dýmky držené v ústech a umožnil ovládat kouř jednou rukou. Quinby svůj vynález — stejně jako ostatní — záměrně nepatentoval a věnoval jej včelařské obci. Vedle medometu, mezistěny a rozběrného úlu se dýmák zařadil mezi základní vybavení moderního včelaře a v téměř nezměněné podobě se používá dodnes.
-
Portrét G. M. Doolittla z díla „Scientific Queen-Rearing" (1889) — volné dílo (Wikimedia Commons)
Chov matek přeléváním
Cílený chov včelích matek umožnil zásadní pokrok americký včelař Gilbert M. Doolittle, bývá označován za otce moderního odchovu matek. Ve své knize Scientific Queen‑Rearing (Vědecký odchov matek, 1889) popsal metodu, při níž se velmi mladé larvy přenášejí — přelévají — z dělničích buněk do umělých voskových misek (matečníků) a svěřují chovnému včelstvu, jež je vykrmí mateří kašičkou.
Touto technikou lze řízeně vychovat velké množství kvalitních matek ze žádaných linií. Doolittleovo přelévání larev se stalo nejrozšířenějším způsobem odchovu matek na světě, položilo základ moderní plemenářské práci — a později i inseminaci matek — a používá se dodnes.
-
Dobový portrét MUDr. Philippa Terče (1844–1917), zakladatele moderní apiterapie — volné dílo (Wikimedia Commons)
Apiterapie a Philipp Tertsch
U zrodu apiterapie, tedy léčby pomocí včelích produktů a včelího bodnutí, stál lékař Philipp Tertsch, uváděný též jako Philipp Terč (1844–1917). Narodil se v Prapořišti na Domažlicku do česko-německé rodiny a je považován za zakladatele a propagátora této léčebné metody.
K objevu jej přivedla vlastní zkušenost z roku 1868: poté, co jej do rukou postižených revmatismem bodly včely, pozoroval ústup bolestí a zlepšení pohyblivosti. Léčbu včelím jedem následně vyzkoušel zhruba na 650 pacientech a u naprosté většiny z nich zaznamenal zlepšení. Své poznatky shrnul roku 1888 v pojednání „Über eine merkwürdige Beziehung des Bienenstiches zum Rheumatismus“, čímž položil základy moderní apiterapie. Zemřel a je pohřben ve slovinském Mariboru; na jeho počest je den jeho narození připomínán jako Světový den apiterapie.
-
Foto: Humboldt55 (1991), CC BY-SA 3.0 (Wikimedia Commons)
Buckfastská včela a Bratr Adam
Mezníkem v cíleném šlechtění včel se stala práce Bratra Adama, vlastním jménem Karl Kehrle (1898–1996), benediktinského mnicha z opatství Buckfast v anglickém Devonu. Poté co nákaza roztočíkem zdecimovala tamní včelstva, začal křížit včely z celé Evropy, Blízkého východu i severní Afriky a vyšlechtil odolné a výkonné plemeno — buckfastskou včelu.
První buckfastskou linii vyšlechtil už roku 1917 a roku 1925 zřídil na odlehlém Dartmooru oplozovací stanici, kde po desetiletí systematicky vybíral a křížil nejlepší vlastnosti. Buckfastka, ceněná pro mírnost, výkonnost a odolnost, patří dodnes k nejrozšířenějším chovným včelám a Bratr Adam je pokládán za jednoho z největších šlechtitelů včel vůbec.
-
Meziválečné období první republiky
Léta první republiky znamenala pro včelařství v českých zemích období rozkvětu. V rozmezí let 1920 až 1938 vzrostl počet včelstev téměř na dvojnásobek a včelaření se stalo rozšířenou zájmovou i hospodářskou činností. Všechny složky oboru byly v této době vedeny společnou snahou o zvýšení odbytu medu.
Výrazně se proměnilo i to, jak veřejnost na med nahlížela. Zatímco dosud byl ceněn především jako léčivý prostředek, nově začal být cílevědomě prezentován také jako plnohodnotná a výživná potravina vhodná pro každodenní stravu. Tato osvěta, podporovaná včelařskými spolky, pomáhala rozšiřovat domácí spotřebu a upevňovat postavení medu na trhu.
-
Založení Ústředny medu v Brně
Roku 1938 byla v Brně založena Ústředna medu, instituce, která měla organizovat výkup, zpracování a odbyt medu a dále tak rozvíjet hospodářské zázemí českého včelařství. Navazovala na předchozí dvě desetiletí soustavné snahy o posílení trhu s medem.
Slibný rozvoj však byl záhy přerušen. Již o rok později, s nacistickou okupací a vznikem protektorátu, nastal výrazný útlum a prakticky zastavení dalšího rozvoje včelařského spolkového i hospodářského života.
-
Poválečné období a nástup komunismu
Poválečná obnova organizovaného včelaření byla v českých zemích poznamenána řevnivostí a nejednotou jednotlivých proudů a organizací. Tento vývoj byl násilně ukončen nástupem komunistického režimu, kdy byla celá dosavadní spolková struktura zrušena a včelařství sjednoceno pod centrálně řízenou organizaci.
Navzdory politickým otřesům se po druhé světové válce podstatně zdokonalila veterinární péče o chov včel. Šíření včelích nákaz se dostalo plně pod kontrolu veterinární služby, což do budoucna výrazně přispělo k ochraně zdraví včelstev.
-
Znárodnění včelstev
Po roce 1949 došlo vlivem nastupujícího komunistického režimu ke znárodnění včelstev. Tehdejší ředitel včelařského výzkumu prof. Jaroslav Svoboda vynaložil za využití svých kontaktů na ministerstvu velké úsilí, aby hrozbu plošného znárodnění včelstev odvrátil.
Charakteristickým znakem jednotně organizovaného včelaření ve druhé polovině 20. století se stalo zavádění velkovčelínů. Postupně vznikaly od roku 1949 ve státních lesích, od roku 1950 v zemědělských družstvech a od roku 1951 na státních statcích. Tento model měl podřídit chov včel potřebám socialistické velkovýroby.
-
Foto: Scott Bauer, USDA Agricultural Research Service — volné dílo (Wikimedia Commons)
Afrikanizované včely
Medonosné včely přivezli do Ameriky evropští osadníci zhruba před čtyřmi sty lety, evropské včely se však v tropickém klimatu Jižní Ameriky příliš nedařilo chovat. Proto byl roku 1956 z pověření brazilských úřadů přizván genetik dr. Warwick Kerr, který do Brazílie dovezl matky afrických včel (poddruh Apis mellifera scutellata) z jižní Afriky. Cílem bylo zkřížením s evropskou včelou vyšlechtit plemeno, jež by lépe snášelo tropické podmínky a přitom zůstalo dobře zvladatelné.
V roce 1957 však z chovné stanice u města Rio Claro nedopatřením uniklo do volné přírody 26 rojů. Tyto afrikanizované včely jsou sice mimořádně produktivní a odolné, zároveň jsou ale výrazně útočnější a množí se velmi rychle. Rozšířily se po celé Brazílii i okolních státech, pronikly do Střední Ameriky, kolem roku 1985 dosáhly Severní Ameriky a přibližně roku 1990 jihu Spojených států, do Texasu. Jsou mimořádně útočné — vetřelce dokážou pronásledovat na vzdálenost až několika set metrů — a bývá jim připisováno kolem tisíce lidských obětí. Pro svou bojovnost si vysloužily přezdívku „včely zabijáci“.
-
Dobová pohlednice z velkovčelařství Leopolda Gombocze, Laafeld u Radkersburgu, Štýrsko, 1909 — Wikimedia Commons (CC BY-SA 3.0)
První kočovný vůz
Roku 1956 předvedla stolárna brněnského družstva svůj první kočovný vůz. Šlo o přepravní zařízení umožňující převážet celý soubor včelstev za snůškou na vzdálenější stanoviště, takzvané kočování za pastvou.
Vznik kočovného vozu úzce souvisel s dobovým důrazem na opylovací činnost včel v rostlinné velkovýrobě. Možnost rychle přesunout včelstva k rozkvetlým zemědělským kulturám zvyšovala jak opylení plodin, tak výnosy medu, a stala se jedním z praktických nástrojů včelaření druhé poloviny 20. století.
-
Foto: Pollinator, CC BY-SA 3.0 (Wikimedia Commons)
Padesátá léta a velkovýroba
Od počátku 50. let se začal přikládat větší význam opylovací činnosti včel v rostlinné velkovýrobě. Souviselo to s rozsáhlými osevními plochami, úbytkem planě kvetoucích plevelů při rozšiřování herbicidů a celkovými změnami rostlinných společenstev. S tím byl spojen i cílený přesun včelstev k zemědělským kulturám a rozvoj kočování za pastvou.
V této době se zvýšila produkce medu a vosku a nově byla zavedena také výroba mateří kašičky a propolisu, určených především pro potřeby farmaceutického průmyslu a výroby kosmetiky. V menší míře se od včel získával rovněž pyl a včelí jed.
-
Foto: Dirk Liesch, CC BY-SA 4.0 (Wikimedia Commons)
Šedesátá léta a inseminace matek
Šedesátá léta se stala počátkem intenzivní plemenářské práce v československém včelařství. Klíčovým nástrojem se stalo zejména uplatňování inseminace včelích matek, tedy řízeného oplození umožňujícího cílený výběr žádaných vlastností.
Díky kontrolovanému páření bylo možné systematicky šlechtit včelstva na mírnost, produktivitu i odolnost a předávat osvědčené genetické vlastnosti dalším generacím. Plemenářská práce tak položila základ modernímu chovu matek, který výrazně ovlivnil podobu domácího včelaření v následujících desetiletích.
-
Foto: Joachim Kohler, CC BY-SA 4.0 (Wikimedia Commons)
Sedmdesátá a osmdesátá léta
Sedmdesátá a osmdesátá léta byla v Československu ve znamení počátku včelaření v nízkonástavkových prostorových úlech. Díky průkopníkům Valentovi, Boháčovi a dr. Ptáčkovi začínali včelaři přecházet k chovu silných včelstev. V této době byl navržen zdokonalený Langstrothův úl se čtvercovým půdorysem — tenkostěnný nástavkový úl Optimal.
Většina včelstev se postupně chovala v dělitelných úlech. Pokročily také normalizační tendence ve výrobě úlů a včelařských pomůcek, ve větší míře se uplatnily plasty a pro pohon medometů se začaly používat elektromotory.
-
Foto: Dalibor Titera, CC BY-SA 4.0 (Wikimedia Commons)
Včelí nemoci a nákazy
V průběhu 20. století se díky rozvoji veterinární péče dařilo postupně zvládat řadu včelích nákaz. V 70. letech sice došlo k mírnému rozšíření včelího moru, roku 1971 však byla na ústupu hniloba včelího plodu, další z nebezpečných onemocnění napadajících plod.
Roztočíková nákaza, rozšířená od začátku 50. let, byla podstatně potlačena zavedením léčby přípravkem domácí výroby BEF. Nosemová nákaza, onemocnění trávicí soustavy dospělých včel, se začala systematicky léčit antibiotiky. Soustavná veterinární kontrola tak výrazně omezila škody působené nákazami.
-
Portrét Karla von Frische, Atelier Veritas (Stefanie Ludwig), kolem 1926 — volné dílo (Wikimedia Commons)
Karl von Frisch
Roku 1973 získal rakouský etolog Karl von Frisch (narozen 20. listopadu 1886 ve Vídni, zemřel 12. června 1982 v Mnichově) Nobelovu cenu za fyziologii a lékařství. Ocenění obdržel společně s Konradem Lorenzem a Nikolaasem Tinbergenem, a to za objevy týkající se organizace a projevů individuálního i sociálního chování živočichů.
Frisch se proslavil především rozluštěním takzvané včelí tanečky. Prokázal, že dělnice dokáží svým pohybem, zvaným vrtivý tanec, sdělit ostatním včelám směr a vzdálenost zdroje potravy. Vedle toho objevil, že včely vnímají barvy včetně ultrafialové oblasti, červenou však nerozeznají, a že dokáží vnímat polarizované světlo, podle něhož se v krajině orientují. Jeho práce zásadně přispěla k pochopení komunikace a smyslového vnímání včel a patří k základním objevům moderní etologie.
-
Foto: Denis Anderson / CSIRO, CC BY 3.0 (Wikimedia Commons)
Varroáza na území ČR
Varroáza je závažné parazitární onemocnění včely medonosné, jehož původcem je roztoč kleštík včelí (Varroa destructor). Ten pochází z Asie, kde původně cizopasil na příbuzné včele východní, jež si vůči němu vytvořila přirozenou odolnost. Po přenosu na včelu medonosnou se stal jednou z největších hrozeb světového včelařství.
Na území tehdejšího Československa byl roztoč poprvé zjištěn roku 1978 na východním Slovensku, odkud se dále šířil. Do českých zemí dorazil v roce 1981. Navzdory zprvotním tvrdým opatřením, včetně likvidace napadených včelstev, se nákazu nepodařilo zastavit a varroáza se postupně rozšířila po celém území. Boj proti ní a pravidelné léčení včelstev jsou dodnes nezbytnou součástí péče o včely.
-
Foto: ŠJů, CC BY 4.0 (Wikimedia Commons)
Včelařství po roce 1989
Po sametové revoluci roku 1989 se české včelaření vrátilo na dobrovolnou spolkovou základnu. Dne 22. června 1990 byl zaregistrován Český svaz včelařů, který dnes sdružuje naprostou většinu chovatelů.
Česko patří k zemím s vůbec nejvyšší hustotou včelařů v Evropě — řádově desítky tisíc včelařů zde chovají kolem půl milionu včelstev. Roku 2000 vznikla také Pracovní společnost nástavkových včelařů (PSNV-CZ). K trvalým výzvám oboru patří boj s varroázou a vliv pesticidů na včely.
-
Foto: Andreas Trepte, CC BY-SA 2.5 (Wikimedia Commons)
Přečtení genomu včely medonosné
Roku 2006 oznámilo mezinárodní konsorcium vědců (Honey Bee Genome Sequencing Consortium), že poprvé přečetlo (osekvenovalo) genom včely medonosné. Včela se tak stala teprve třetím hmyzem s přečtenou dědičnou informací — po octomilce a komáru rodu Anopheles.
Šlo o první ucelenou sekvenci (zhruba 236 milionů párů bází). Nebyla ještě zcela úplná — genom včely je na přečtení mimořádně obtížný — a přesnější verze přišly v letech 2014 a 2018. I tak otevřela novou éru výzkumu včel: od sociálního chování a vzniku kast až po šlechtění odolnějších včel.
Zdroj: Honey Bee Genome Sequencing Consortium, Nature, 2006.
-
Foto: Emmanuel Boutet, CC BY-SA 3.0 (Wikimedia Commons)
Syndrom zhroucení včelstev
Na přelomu let 2006 a 2007 se ve Spojených státech a posléze i v Evropě a na Blízkém východě začala objevovat záhadná ztráta včelstev, označovaná jako syndrom zhroucení včelstev (anglicky Colony Collapse Disorder, CCD). Z úlů beze stopy mizely dospělé dělnice — zůstával jen plod, zásoby a matka, ale po mrtvých včelách nebylo památky. Někteří včelaři přišli o 30 až 90 procent včelstev.
Jednoznačná příčina se nenašla; za viníka bývá označována kombinace více vlivů — roztoč varroa a nemoci, pesticidy (zejména neonikotinoidy), úbytek pastvy i stres z převozů. Hromadné úhyny vyvolaly celosvětový zájem o ochranu včel a dalších opylovačů, na nichž závisí značná část produkce potravin. Péče o zdraví včelstev a ochrana opylovačů tak patří k hlavním tématům včelařství 21. století.
