Afrikanizované včely: příběh nehody, ze které se stal mýtus

Genetik, který chtěl včelu do tropů

Včela medonosná není v Americe původní — do Nového světa ji přivezli evropští kolonisté. V brazilských tropech se evropským poddruhům ale nikdy zvlášť nedařilo: špatně snášely vlhko a horko a výnosy zaostávaly za očekáváním. Brazilský genetik Warwick Estevam Kerr proto v roce 1956 dovezl z Afriky matky poddruhu Apis mellifera scutellata, včely přizpůsobené savanám východní a jižní Afriky. Záměr byl racionální: zkřížit africkou výkonnost v horku s mírností evropských včel a vyšlechtit plemeno použitelné pro tropické včelaření.

Kerr nebyl pokoutní experimentátor, ale respektovaný vědec, který později vedl Národní institut pro výzkum Amazonie. Do dějin ale vstoupil hlavně nehodou, kterou nezavinil.

Rio Claro, říjen 1957

Africké matky a jejich potomstvo byly umístěny v karanténním včelíně u města Rio Claro ve státě São Paulo. Česna úlů uzavíraly mateří mřížky, aby matky neodletěly s rojem. Právě ty se staly osudnými: v říjnu 1957 je jeden z návštěvníků odstranil, protože bránily dělnicím v pohybu. Z výzkumné stanice tehdy uniklo 26 rojů s africkými matkami.

Africké geny se od té chvíle volně mísily s evropskými včelstvy v okolí. Vznikl hybrid, kterému se říká afrikanizovaná včela — není to samostatný poddruh ani nový druh, ale směs, v níž má africká složka silnou převahu. Africké znaky se přitom v kříženích neředily, naopak evropské potlačovaly.

Cesta na sever

Šíření bylo mimořádně rychlé, řádově 300 až 500 km ročně. V sedmdesátých letech hybridi obsadili povodí Amazonky, roku 1982 překročili hranici Střední Ameriky, v roce 1985 dorazili do Mexika. Pokusy zastavit postup v Panamské šíji selhaly — roje ji prostě přelétly.

V říjnu 1990 zachytil monitorovací lapák u městečka Hidalgo v jižním Texasu první volně žijící kolonii. Roku 1993 se včely objevily v Arizoně a Novém Mexiku, o rok později v Kalifornii. Dnes jsou usazené zhruba v tuctu jižních států USA včetně Floridy, Nevady a Louisiany. Postup se ale zastavil kolem 34. rovnoběžky — a to je klíč k celému příběhu.

Čím se afrikanizovaná včela opravdu liší

Nejde o jiného živočicha, ale o jiné nastavení obranného chování — nastavení, které dává v africké savaně dokonalý smysl: hnízda tam po tisíciletí plení medojedi, paviáni i lidé, a včelstvo, které reaguje pomalu a polovičatě, o zásoby přijde. Prakticky to znamená čtyři věci. Za prvé mnohem nižší práh obranné reakce — k poplachu stačí podnět, který by evropské včely nechal klidné, třeba otřes nebo hluk sekačky. Za druhé počet obránkyň: zatímco evropské včelstvo vyšle na narušitele typicky deset až dvacet strážkyň, afrikanizované jich vypustí několik set. Za třetí vzdálenost pronásledování — evropské včely odhánějí útočníka v řádu jednotek metrů, afrikanizované několik desítek a v krajních případech i stovky metrů. A za čtvrté vytrvalost: evropské včelstvo se uklidní během jedné až dvou hodin, afrikanizované může zůstat podrážděné celé dny.

Rojivost a opouštění hnízda

Druhý okruh rozdílů je reprodukční a vysvětluje rychlost šíření. Evropské včelstvo se rojí zpravidla jednou až dvakrát do roka, afrikanizované i desetkrát a víc, byť menšími roji. K tomu přistupuje absconding — úplné opuštění hnízda a odlet celého včelstva jinam, pokud dojde snůška nebo se hnízdo opakovaně narušuje; evropské včely to dělají jen výjimečně. Obsazují navíc menší dutiny, podzemní prostory i otevřená místa, takže si najdou hnízdiště tam, kde by evropské včelstvo neuspělo.

Jed není silnější. Nebezpečné je číslo.

Tady je nutné vyvrátit nejrozšířenější mýtus. Jed afrikanizovaných včel není toxičtější než jed evropských. Chemicky jde o tentýž jed a afrikanizovaná dělnice je o něco menší, takže jedním žihadlem vpraví do těla spíš méně jedu. Riziko plyne výhradně z počtu žihadel: kde by evropské včelstvo vydalo deset až dvacet bodnutí, afrikanizované jich zvládne stovky až tisíc.

Orientační smrtelná dávka pro člověka bez alergie se odhaduje kolem dvaceti žihadel na kilogram hmotnosti, tedy u dospělého řádově patnáct set bodnutí — počet, kterého evropské včelstvo prakticky nedosáhne. Jiná situace je u lidí s alergií na včelí jed: těm může být nebezpečné jediné žihadlo, bez ohledu na plemeno.

Střízlivá bilance

Filmy sedmdesátých let z nich udělaly hrůzu z laboratoře. Skutečnost je nudnější: za celou dobu šíření se odhaduje řádově tisíc úmrtí na celém americkém kontinentu, v USA se uvádí průměrně jednotky případů ročně. Bodnutí blanokřídlým hmyzem zabíjí ve Spojených státech víc lidí kvůli alergii než kvůli počtu žihadel.

A hlavně: afrikanizované včely jsou výborné sběratelky. Vylétají za snůškou dřív i za horšího počasí a v tropech dávají spolehlivější výnosy než evropské včely. V Brazílii, Mexiku a dalších zemích se s nimi dnes zcela běžně včelaří — s jinou technikou práce, ve větších rozestupech od obydlí a v důkladnějším ochranném oděvu, ale včelaří. Popisuje se u nich i vyšší tolerance k varroáze, byť příčiny nejsou zcela objasněné.

Proč se v Česku bát nemusíme

Odpověď je jednoduchá: zima. Apis mellifera scutellata je tropický poddruh. Vytváří menší zimní chomáč, hospodaří s menšími zásobami a dlouhé chladné období bez snůšky nepřečká — navíc má sklon při nedostatku hnízdo opustit, což je v zimě rozsudek. Přesně proto se šíření zastavilo přibližně na 34. rovnoběžce severní šířky a kolem 32. rovnoběžky na jižní polokouli, tedy zhruba na úrovni Los Angeles a Buenos Aires. Česká republika leží mezi 48. a 51. rovnoběžkou, tedy o tisíce kilometrů dál v chladu.

Na jihu Afriky sousedí areál scutellata s areálem včely kapské (Apis mellifera capensis) a střet obou poddruhů působí tamním včelařům docela jiné potíže — to je ale téma na samostatný článek.

Zdroje a doporučená literatura

WINSTON, Mark L. Killer Bees: The Africanized Honey Bee in the Americas. Cambridge (Mass.): Harvard University Press, 1993. ISBN 0-674-50353-8.
VESELÝ, Vladimír a kol. Včelařství. Praha: Brázda, 2003. ISBN 80-209-0320-8.
SCHNEIDER, S. S.; DeGRANDI-HOFFMAN, G.; SMITH, D. R. The African Honey Bee: Factors Contributing to a Successful Biological Invasion. Annual Review of Entomology. 2004, roč. 49, s. 351–376. DOI: 10.1146/annurev.ento.49.061802.123359.
O’MALLEY, M. K.; ELLIS, J. D.; ZETTEL NALEN, C. M. Differences Between European and African Honey Bees. ENY-147/IN784. Gainesville: University of Florida IFAS Extension.
ELLIS, J. D.; ELLIS, A. African Honey Bee, Africanized Honey Bee, Killer Bee, Apis mellifera scutellata Lepeletier. EENY-429/IN790. Gainesville: University of Florida IFAS Extension.