Klát: nejstarší úl vydlabaný z kmene stromu

Klát je úl vydlabaný nebo vysekaný z kusu kmene. V české včelařské terminologii patří spolu se slaměnou košnicí k takzvaným nevýstavbovým, nerozebíratelným úlům: včely si v dutině postaví dílo přilepené ke stropu a stěnám a včelař je nemůže po plástech vyjmout, aniž by je poškodil. Právě tahle jediná konstrukční vlastnost rozhoduje o všem ostatním — o způsobu medobraní, o chovatelské práci i o tom, proč klát nakonec z českých včelnic zmizel.

Od brti k přenosné dutině

Předchůdcem klátu je brť — přirozená nebo uměle vysekaná dutina v živém stromě, o kterou brtník pečoval přímo v lese. Brtnictví je na našem území doloženo po celý středověk, provozovali je organizovaní brtníci s vlastními cechy, lesními revíry a zvykovým brtním právem; v raném novověku prožilo rozkvět a v 19. století zaniklo. Nejdéle se udrželo mimo naše země, zejména na jižním Uralu v Baškortostánu.

Klát vznikl jednoduchou úvahou: proč chodit za včelami do lesa, když si les můžeme přinést domů. Kus kmene s dutinou se vyřízl, dopravil ke stavení a postavil na zahradu. Klát je tedy přenosná brť — a právě tento krok posunul brtnictví k včelaření v dnešním smyslu, kdy včelař o včelstvo pečuje na stanovišti, které si sám zvolil.

Jak klát vypadal — a jak nevypadal

Typický klát byl válcovitý špalek o výšce zhruba 1 až 1,2 metru s dutinou o objemu kolem 50 dm³, obvykle stojatý, postavený volně na zem, případně přivázaný ke kmeni stromu. Vpředu byl malý otvor — česno, kterým včely vlétaly. Zadní stranu uzavírala odnímatelná deska (podle kraje se jí říkalo hlavní deska, zátvor či víko), po jejímž sejmutí se včelař dostal k dílu. Horní hranu chránila stříška z prken nebo šindelů, jinde slaměné či doškové pokrytí; bez střechy by do dutiny zatékalo. Stěny silné mnohdy přes deset centimetrů dělaly z klátu velmi těžký kus nábytku — velká hmotnost byla jeho charakteristickým rysem.

Dvě rozšířené nepřesnosti stojí za uvedení na pravou míru. Za prvé: klát není „metoda moravských včelařů“. Kláty se používaly napříč střední i východní Evropou — v německé jazykové oblasti pod názvem Klotzbeute, v Polsku, na Slovensku, v Pobaltí i na Balkáně, a příbuzné log hives dodnes existují ve Francii i v Africe. Za druhé: kláty nebyly dvoumetrové. Výška kolem metru byla praktickým kompromisem mezi objemem hnízda a tím, co ještě dva lidé uzvednou; monumentální exempláře v muzejních sbírkách jsou výjimkou, nikoli normou.

Medobraní bez rámků: vyřezávání, podřezávání a sirný knot

Protože dílo bylo pevně přirostlé, med se z klátu vyřezával. Včelař sejmul zadní desku a odkrojil část medných plástů; typicky se bralo jednou ročně a jen zhruba polovina medného díla, druhá polovina přišla na řadu následující rok, až včely znovu vystavěly to, co bylo předtím odebráno. Zdola se dílo „vypodkládalo“ či podřezávalo, aby se odstranily staré tmavé plásty a včelstvo mělo kam stavět nové. Byl to hrubý zásah: s plásty mizel i plod a část zimních zásob.

Nejtvrdší podobou medobrání bylo usmrcení včelstva sírou. Do úlu se vsypala nebo vpustila hořící síra, celé včelstvo zahynulo a teprve pak se dílo vyřezalo celé. Šetrnější postup, který tuto praxi postupně nahradil, spočíval v odkrytí zadního poklopu a opatrném vhánění dýmu ze spáleného ztrouchnivělého dřeva — přímý předek dnešního dýmáku.

Tváře na česně: figurální kláty jako lidové umění

Praktický špalek se v lidovém prostředí stal nosičem řezbářské výzdoby. Nejpůsobivější jsou figurální kláty, u nichž je česno začleněno do vyřezané lidské hlavy — včely doslova vylétávají ústy postavy. Vedle nich se dochovaly zubořezy, zvířecí hlavy i celé figurální kompozice; polychromie přitom nebyla jen ozdobou, barva zároveň chránila dřevo před povětrností.

Reprezentativní soubor spravuje Národní muzeum v přírodě v Rožnově pod Radhoštěm: jeden klát stojí u radnice v Dřevěném městečku, dalších pět u potůčku za fojtstvím. Zeleně natřený klát u radnice vyřezal řezbář Randýsk z Hrubé Lhoty na objednávku včelaře Jadrníčka ze Střítěže; přístup k dílu je u všech řešen dvířky vzadu. Podobné sbírky mají i polské skanzeny, například včelařské expozice v Kamionné a ve Swarzędzi.

Proč klát prohrál s pohyblivým rámkem

Zlom přinesla dvě řešení 19. století. V roce 1852 si Lorenzo Lorraine Langstroth nechal patentovat úl s pohyblivým rámkem využívající včelí mezeru a v roce 1865 sestrojil Franz von Hruschka odstředivý medomet. Teprve jejich kombinace umožnila vytočit med bez zničení plástu — a plást vrátit včelám zpět. Tím padl hlavní ekonomický argument pro klát: kdo mohl vytáčet a vracet dílo, získal víc medu a silnější včelstva.

V českých a slovenských zemích se klát udržel v běžném provozu zhruba do roku 1885, kdy se prosadily úly s rozběrným dílem přístupné zezadu — Budečák, Gerstung nebo slovenský Krajinský. Rozhodla přitom nejen výtěžnost, ale i zdraví včel: v nerozebíratelném klátu nebylo možné prohlédnout plod, a nemoci se tak šířily nepozorovaně.

Klát dnes: přírodní včelaření a veterinární pravidla

Klát se v posledních dvou dekádách vrací jako součást takzvaného přírodního včelaření, které se snaží přiblížit podmínky chovu poměrům ve stromové dutině. Argument má fyzikální jádro: experimentální práce Dereka Mitchella zjistila, že rychlost přenosu tepla je u běžně používaných tenkostěnných úlů zhruba čtyři až sedmkrát vyšší než u typické stromové dutiny v zimní konfiguraci, což podle autora souvisí s vlhkostí hnízda, přežíváním slabších včelstev i s úspěšností množení kleštíka. Silnostěnný klát je tomuto prostředí blíž než tenká bedýnka.

Právní stránku je ale třeba brát vážně. Vyhláška č. 144/2023 Sb. ukládá chovateli v § 3 písm. b) chovat včely „v zařízeních, která umožňují kontrolu jejich zdravotního stavu rozebráním včelího díla a prohlídkou plástů a umožňují odběr vzorků k laboratornímu vyšetření“. Klinická prohlídka s rozebráním včelího díla je zároveň nástrojem, který krajská veterinární správa nařizuje při podezření na mor nebo hnilobu včelího plodu. Zcela nerozebíratelný klát tento požadavek nesplní. Dnešní kláty se proto stavějí s kompromisem — s horními loučkami, vloženým nástavkem s rámky nebo alespoň se zadními dvířky, která dovolí dílo vyjmout. Kdo o klát uvažuje, měl by konkrétní provedení předem probrat s příslušnou krajskou veterinární správou a se svou základní organizací ČSV.

Klát tak dnes není provozním úlem pro produkci, ale spíš živým exponátem — a připomínkou, že mezi vydlabaným špalkem a moderním nástavkem leží celá historie oboru.

Zdroje a doporučená literatura

• BÁCHOR, Evžen; SLÁDEK, Karel. Včelí úly. Praha: Národní zemědělské muzeum, 2016. ISBN 978-80-86874-72-2.
• VESELÝ, Vladimír a kol. Včelařství. Praha: Brázda, 2003. ISBN 80-209-0320-8.
• MITCHELL, D. Ratios of colony mass to thermal conductance of tree and man-made nest enclosures of Apis mellifera: implications for survival, clustering, humidity regulation and Varroa destructor. International Journal of Biometeorology. 2016, 60(5), s. 629–638. DOI: 10.1007/s00484-015-1057-z.
• Vyhláška č. 144/2023 Sb., o veterinárních požadavcích na chov včel a včelstev a o opatřeních pro předcházení a tlumení některých nákaz včel.
• Národní muzeum v přírodě. Soubor klátových úlů. Rožnov pod Radhoštěm: Valašské muzeum v přírodě.