Čmelák zemní (Bombus terrestris)

Čmelák zemní je nejběžnějším a zároveň nejrozporuplnějším čmelákem Evropy: nenápadný obyvatel mezí a zahrad, nejúspěšnější opylovací „hospodářské zvíře“ posledních čtyřiceti let — a invazní druh, který jinde vytlačuje domácí čmeláky.

Jak ho poznat

Základní barva těla je černá. Přes předohruď vede příčný pás, druhý najdeme na druhém zadečkovém článku. Klíčový detail, na kterém stojí celé určení, je jejich odstín: u čmeláka zemního jsou hnědožluté až okrové, nikoli citronově nebo zlatě žluté. Poslední tergity (čtvrtý až šestý) jsou vždy šedobílé, takže zadeček končí světlým „ocasem“. Hlava i sosák jsou krátké. Matky měří 20 až 26 mm, dělnice 11 až 17 mm; samce prozradí tykadlový bičík ze třinácti článků, samice jich mají dvanáct.

Záměny, které stojí za pozornost

Čmelák luční (Bombus pratorum) je znatelně drobnější — matka měří 15 až 17 mm — a jeho pásy jsou sytě citronově žluté. Rozhodující je ale konec zadečku: místo šedobílého je oranžový až rezavý. Je to také výrazný raník, jehož hnízda dožívají už během července.

Čmelák zahradní (Bombus hortorum) má rovněž bílý konec zadečku, ale světlé pásy má tři — na předohrudi, na zadohrudi a na prvním zadečkovém článku, přičemž zadní hrudní pás bývá vykrojený do tvaru srpku měsíce. Sosák patří k nejdelším v Evropě, takže obsedá květy s dlouhou korunní trubkou, na které čmelák zemní nedosáhne.

Nejzrádnější dvojník je ovšem čmelák hájový (Bombus lucorum): dělnice obou druhů se v terénu spolehlivě rozlišit nedají. Vodítkem je opět odstín pásů — u hájového citronově žlutý — jistotu ale dá až analýza DNA.

Rok, který trvá jen jednu sezonu

Kolonie čmeláka zemního je jednoletá a její osud drží v rukou jediná zimující matka. Ta se probouzí velmi brzy, v teplejších letech už začátkem března, kdy jí energii dodávají kvetoucí vrby. Pak založí hnízdo, naklade první vajíčka a larvy krmí sama. Právě proto je první generace dělnic drobná, jen 8 až 10 mm — matka nestíhá zásobovat plod tak štědře jako pozdější armáda pečovatelek.

Jakmile se dělnice ujmou práce, kolonie rychle roste a v plné síle čítá sto až šest set jedinců. Čmelák zemní patří mezi takzvané pollen storers: pyl neukládá do kapes při larvách, ale do samostatných voskových nádobek, z nichž plod krmí. Od července se rodí samci a mladé matky. Po páření vyhledají oplozené matky úkryt v zemi a zbytek hnízda — stará matka, dělnice i samci — do podzimu hyne.

Hnízdo v myší noře

Matky čmeláka zemního hledají hotové podzemní dutiny, nejčastěji opuštěné nory hlodavců; hnízdo tak může ležet i více než metr pod povrchem a čmeláci využijí i zbytky staré vystýlky. Není to jen zajímavost: v Japonsku uniklé matky obsazují tytéž nory jako tamní původní druhy, což se stalo jedním z argumentů proti dovozu.

Vibrační opylování — trik, který včela neumí

Lilkovité rostliny (rajče, lilek, brambor) a řada dalších mají prašníky uzavřené, s jediným otvorem na špičce — pyl z nich prostě nevypadne. Čmelák se květu zakousne, odpojí letové svaly od křídel a rozvibruje celou hruď — ozve se charakteristické vysoké bzučení o frekvenci zhruba 100 až 400 Hz a pyl se z prašníků doslova vytřese. Této technice se říká buzz pollination, česky vibrační opylování, a včela medonosná ji neovládá.

Květ rajčete je samosprašný, ale bez otřesu neplodí. Než přišli čmeláci, museli pěstitelé rostliny třikrát týdně mechanicky vibrovat — práce za víc než 10 000 eur na hektar a rok.

Z laboratoře do skleníku

Zlom přišel v roce 1985, kdy belgický veterinář Roland de Jonghe zjistil, jak dobře čmeláci rajčata ve skleníku opylují. V roce 1987 založil firmu Biobest a rozjel komerční odchov; hned následující rok ho následoval nizozemský Koppert. Podle přehledové studie Velthuise a van Doorna se za necelých dvacet let vyšplhala světová produkce na zhruba milion kolonií ročně, z toho asi 900 000 kolonií čmeláka zemního. V roce 2004 bylo takto opyleno 40 000 hektarů skleníkových rajčat v hodnotě kolem 12 miliard eur; na hektar se během sezony spotřebuje až padesát kolonií. Cena kolonie mezitím spadla z přibližně 200 eur na počátku devadesátých let na 50 až 60 eur.

Stinná stránka: uprchlíci a jejich parazité

Skleník není klec. Dělnice i mladé matky z něj odlétají a v mírném podnebí bez potíží zakládají hnízda ve volné přírodě. Do Tasmánie se poddruh B. t. audax dostal roku 1992, pravděpodobně z Nového Zélandu, a šíří se asi 10 km za rok. V Japonsku se čmeláci komerčně nasadili od roku 1992, první divoké hnízdo bylo nalezeno na Hokkaidó v roce 1996 a druh se později rozšířil i do centrálního Japonska; úřady ho zařadily mezi regulované invazní nepůvodní druhy. Do Chile dorazil koncem devadesátých let a Patagonií postupoval tak rychle, že kolem roku 2011 dosáhl atlantického pobřeží Argentiny.

Nejde jen o konkurenci o květy — komerční kolonie s sebou vozí parazity. Crithidia bombi, bičíkovec ze skupiny trypanosomatid, žije ve střevě čmeláků, zkracuje život dělnicím a snižuje úspěšnost matek při zakládání hnízd. Mikrosporidie Nosema bombi není vázaná na jediný druh a silně nakažené mladé matky se vůbec nespáří. V Patagonii se k invazi přidal ještě prvok Apicystis bombi. Přenos je snadný proto, že divocí i uniklí čmeláci sedají na tytéž květy. S tímto tlakem je spojován strmý úbytek Bombus dahlbomii, největšího čmeláka světa, kterého IUCN hodnotí jako ohroženého na základě odhadovaného poklesu populace o 54 % za deset let.

Krádež nektaru

Krátký sosák má i jiný důsledek. Tam, kde čmelák zemní na dno korunní trubky nedosáhne, si problém vyřeší silou: prokousne korunu u báze květu a nektar vypije zvenčí, aniž by se dotkl prašníků nebo blizny. Rostlině tak nic nedá. Otvory zůstávají a druhotně je využívají další opylovači včetně včely medonosné — chování popsané i z Tasmánie, kde uniklí čmeláci takto obírají domácí vřesovcovité keře.

Jsou čmeláci v Česku chránění?

Ano — a to všichni, včetně toho nejhojnějšího. Příloha III vyhlášky č. 395/1992 Sb. neuvádí jednotlivé druhy, ale celý rod: „čmelák (Bombus sp.)“, a to v kategorii ohrožený. Čmelák zemní je tedy zvláště chráněným živočichem přesto, že ho potkáte na každé druhé zahradě. Prakticky to podle § 50 zákona č. 114/1992 Sb. znamená, že je zakázáno je chytat, chovat, zraňovat či usmrcovat a ničit jimi užívaná sídla — tedy i hnízda. Komerčně odchované kolonie se proto pohybují v režimu povolení a výjimek.

Že jde o smysluplnou ochranu, ukazuje srovnání uvnitř rodu: z více než třiceti druhů čmeláků u nás řadí červený seznam z roku 2017 sedm mezi kriticky ohrožené a pět považuje za regionálně vyhynulé.

Zdroje a doporučená literatura

MACEK, Jan; STRAKA, Jakub; BOGUSCH, Petr; DVOŘÁK, Libor; BEZDĚČKA, Pavel; TYRNER, Pavel. Blanokřídlí České republiky I.: žahadloví. 1. vydání. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1772-7.
VELTHUIS, Hayo H. W.; VAN DOORN, Adriaan. A century of advances in bumblebee domestication and the economic and environmental aspects of its commercialization for pollination. Apidologie. 2006, roč. 37, č. 4, s. 421–451. DOI: 10.1051/apido:2006019.
SCHMID-HEMPEL, Regula; ECKHARDT, Michael; GOULSON, David a další. The invasion of southern South America by imported bumblebees and associated parasites. Journal of Animal Ecology. 2014, roč. 83, č. 4, s. 823–837. DOI: 10.1111/1365-2656.12185.
ARBETMAN, Marina P.; MEEUS, Ivan; MORALES, Carolina L.; AIZEN, Marcelo A.; SMAGGHE, Guy. Alien parasite hitchhikes to Patagonia on invasive bumblebee. Biological Invasions. 2013, roč. 15, č. 3, s. 489–494. DOI: 10.1007/s10530-012-0311-0.
Vyhláška č. 395/1992 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona ČNR č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, příloha III.