Svatý Ambrož: proč se biskup s medovými ústy stal patronem včelařů

Na sochách u starých včelínů, na spolkových praporech i na etiketách medu se objevuje biskup s mitrou, berlou a pletenou košnicí. Svatý Ambrož, biskup milánský (asi 339–397), přitom nikdy včely nechoval. Patronem včelařů se stal kvůli jediné scéně ze svého kojeneckého věku — a kvůli tomu, jak dokonale se do ní vešlo všechno, co křesťanská Evropa na včelách obdivovala: píle, řád a sladkost slova.

Roj, který nebodal

Legendu zapsal Paulinus z Milána, Ambrožův osobní tajemník, který na popud svatého Augustina sepsal kolem roku 420 životopis Vita Ambrosii. Malý Ambrož podle něj spal v kolébce na nádvoří otcovy rezidence s pootevřenými ústy. Náhle přiletěl roj včel, pokryl mu tvář a včely mu vlézaly do úst a zase vylétaly ven. Otec zakázal chůvě roj odhánět a čekal, jak zázrak skončí; včely se pak vznesly tak vysoko, že je oko nedohlédlo. Otec prohlásil: „Bude-li to dítě žít, bude z něho něco velikého.“ Pozdější vyprávění přidala půvabný detail, že roj zanechal dítěti na rtech kapku medu.

Antický čtenář rozuměl znamení okamžitě: včely usedající na ústa provázely už vyprávění o Platónovi či Pindarovi a slibovaly výjimečnou výmluvnost. Křesťanští životopisci k tomu přidali odkaz na biblické „plástve medu jsou laskavé řeči“ (Př 16,24). Med v ústech dítěte byl příslibem slov, která budou sladká a přitom budou mít žihadlo.

Z úředníka nejvlivnějším biskupem Západu

Ambrož (Aurelius Ambrosius) se narodil kolem roku 339 v Trevíru (Augusta Treverorum), kde jeho otec působil jako vysoký císařský úředník. Po studiích práva a rétoriky v Římě udělal rychlou úřednickou kariéru: kolem roku 370 se stal místodržitelem provincie Aemilia–Liguria se sídlem v Miláně. Když roku 374 zemřel milánský biskup Auxentius, přišel Ambrož jako úředník uklidnit rozvášněný spor mezi ariány a katolíky o obsazení stolce — a dav, podle legendy na popud dětského hlásku „Ambrož biskupem!“, zvolil jeho. Zdráhal se, nebyl totiž ještě ani pokřtěn; 7. prosince 374 však již přijal biskupské svěcení. Proto se jeho svátek slaví 7. prosince, v den svěcení, nikoli úmrtí.

Jako biskup se nebál postavit císařům — po masakru v Soluni roku 390 přiměl samotného Theodosia I. k veřejnému pokání. Zemřel 4. dubna 397. Spolu s Jeronýmem, Augustinem a Řehořem Velikým patří ke čtyřem velkým západním církevním otcům; jejich svátky povýšil papež Bonifác VIII. roku 1298, čímž je oficiálně postavil do čela učitelů církve. (Starší česká vyprávění někdy uvádějí rok 1295, správně je 1298.)

Medoústý otec hymnů

Přezdívku „medoústý“ si Ambrož vysloužil kázáními, která uchvátila i profesionálního rétora Augustina a přivedla ho ke křtu. Trvalou stopu zanechal v liturgickém zpěvu: jeho krátké, rytmické hymny jako Veni redemptor gentium nebo Aeterne rerum conditor se staly vzorem západní hymnické tvorby a milánská církev dodnes užívá vlastní, ambroziánský ritus i chorál. Se včelou se pojí i velikonoční liturgie: chvalozpěv Exsultet, zpívaný o velikonoční vigilii, výslovně chválí „dílo včel“ — vosk, z něhož je ulita velikonoční svíce, paškál. Starobylé verze zpěvu obsahovaly celou poetickou pasáž o včele-matce (apis mater) a jeho autorství bývalo připisováno právě Ambrožovi, byť to doložit nelze. Požadavek církve na svíce z čistého včelího vosku byl každopádně po celý středověk jedním z hospodářských motorů evropského včelařství.

Jak poznat Ambrože: košnice, roj a bič

Ve výtvarném umění se Ambrož pozná podle biskupského roucha, knihy a především podle úlu — slaměné košnice — nebo roje včel poletujícího kolem hlavy. Třetím atributem je bič či důtky se třemi uzly: připomínají jeho vítězný zápas s ariánstvím i pokání uložené Theodosiovi a tři uzly bývají vykládány jako odkaz na Trojici. Nejstarší dochovaný portrét, mozaika v kapli San Vittore in Ciel d'Oro v Miláně, vznikl již v 5. století, snad ještě podle živé paměti — ukazuje drobného muže s protáhlou tváří, bez včel a bez legendy.

Svatoambrožská tradice u nás

Česká včelařská zbožnost si Ambrože přisvojila důkladně. Podle staré pověry se na jeho svátek nemá se včelami nijak pracovat; 7. prosinec bývá dnes připomínán i jako den medu. Včelařské spolky pořádají v adventu svatoambrožská setkání a mše za včelaře, na Svatém Hostýně se koná každoroční včelařská pouť, při níž se u sochy svatého Ambrože žehnají spolkové prapory a stuhy. Sošky, reliéfy a obrázky patrona dodnes zdobí včelíny a čela úlů.

Národopisci navíc ze středních Čech — z Kolínska, Kutnohorska a Podřipska — doložili svéráznou adventní postavu „Ambrože“: muž v bílém oděvu a špičaté čepici se závojem přes tvář čekával v předvečer svátku u kostela, rozhazoval dětem sladkosti a honil je metlou. Zvyk, vzdáleně příbuzný obchůzkám Mikuláše či Barborek, ve 20. století zanikl.

Nejen Ambrož: další patroni včelařů

Ambrož o svůj patronát dělí s dalšími světci. Bernard z Clairvaux (1090–1153), cisterciácký opat a mystik, nese oficiální titul doctor mellifluus, „učitel medotekoucí“, a bývá vzýván jako patron včelařů i voskařů. V Irsku je patronkou včel a včelařů svatá Gobnait (6. století), abatyše z Ballyvourney v hrabství Cork, která podle legendy vypustila na zloděje dobytka roj včel; poutníci ji uctívají 11. února. V českých zemích býval vedle Ambrože vzýván také svatý Prokop. Že si ale evropské včelařství za hlavního přímluvce vybralo právě „medoústého“ biskupa z Milána, není náhoda — nikdo jiný nespojil včelu, med a sílu slova tak dokonale.

Zdroje a doporučená literatura

• SCHAUBER, Vera; SCHINDLER, Hanns Michael. Rok se svatými. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2002. ISBN 80-7192-650-7.
• CRANE, Eva. The World History of Beekeeping and Honey Hunting. New York: Routledge, 1999. ISBN 0-415-92467-7.
• RANSOME, Hilda M. The Sacred Bee in Ancient Times and Folklore. Mineola: Dover Publications, 2004. ISBN 0-486-43494-X.
• KRITSKY, G. Beekeeping from Antiquity Through the Middle Ages. Annual Review of Entomology. 2017, roč. 62, s. 249–264. DOI: 10.1146/annurev-ento-031616-035115.