Med jako prebiotikum: co o tom skutečně říkají studie

Označení „přírodní prebiotikum“ se u medu opakuje tak často, že už skoro nikoho nenapadne se ptát, co za ním stojí. Přitom je za ním docela slušná porce vědy — a také pár čísel, která se do reklamních textů nehodí. Projděme si obojí.

Probiotikum, prebiotikum, synbiotikum

Tyhle tři pojmy se pletou nejčastěji, a přitom je rozdíl mezi nimi zásadní. Probiotikum jsou živé mikroorganismy, které v dostatečném množství přinášejí hostiteli zdravotní prospěch — typicky jogurtové kultury, laktobacily nebo bifidobakterie. Prebiotikum naproti tomu nežije. Je to substrát, tedy látka, kterou si mikrobi ve střevě sami zpracují.

Mezinárodní vědecká asociace pro probiotika a prebiotika (ISAPP) definici v roce 2017 zpřesnila: prebiotikum je substrát, který selektivně využívají mikroorganismy hostitele způsobem přinášejícím zdravotní prospěch. To slovo „selektivně“ je klíčové. Nestačí, aby látka prošla tenkým střevem nestrávená — musela by ji přednostně využívat ta část mikrobioty, o kterou nám jde. Prověřenými prebiotiky jsou inulin, fruktooligosacharidy (FOS) a galaktooligosacharidy (GOS). Když výrobce dá probiotickou kulturu a prebiotický substrát do jednoho výrobku, mluví se o synbiotiku.

Rozšířená poučka, že prebiotikum je „potrava pro probiotika“, je zjednodušení. Prebiotický substrát živí především vlastní mikrobiotu tlustého střeva, kterou v sobě nosíme celý život, ne bakterie z kapsle.

Co v medu působí prebioticky

Med je zhruba z osmdesáti procent cukr a naprostou většinu tvoří fruktóza s glukózou. Ty se ale vstřebají už v tenkém střevě a do tlustého střeva, kde mikrobiota žije, se prakticky nedostanou. Prebiotický potenciál medu tedy nestojí na tom, co je v něm hlavní, ale na tom, co je v něm minoritní.

Jde o skupinu vyšších cukrů — disacharidů a trisacharidů, které se souhrnně označují jako oligosacharidy medu. Patří sem panóza, isomaltóza, isomaltotriosa, erlóza, melecitóza, raffinóza, turanóza, kojibióza nebo nigeróza. Nepocházejí z nektaru: většina z nich vzniká až v úlu, když včelí enzymy (invertáza a další glukosidázy) nejen štěpí sacharózu, ale zároveň přenášejí uvolněné cukerné jednotky na jiné molekuly. Právě proto se profil oligosacharidů liší podle druhu medu — medovicové medy jsou typicky bohatší na melecitózu, která bývá i příčinou toho, že takový med v plástech krystalizuje do nevytočitelné podoby.

Podstatné je množství. Oligosacharidy tvoří v medu jen jednotky procent, trisacharidy zpravidla necelá dvě až tři procenta, a část toho, co se do „vyšších cukrů“ počítá, si člověk stejně dokáže strávit sám. Ve dvacetigramové lžíci medu tak jde o množství v řádu desetin gramu.

Co ukazují studie

Ve zkumavce

Nejcitovanější prací je studie Sanz a kolektivu z roku 2005. Autoři z medu nejprve odstranili glukózu a fruktózu — nanofiltrací, kvasinkami a adsorpcí na aktivním uhlí — a získanou oligosacharidovou frakci nechali fermentovat směsnou kulturou lidské střevní mikrobioty. Bifidobakterie a laktobacily skutečně přibývaly. Prebiotický index vyšel mezi 3,38 a 4,24, zatímco kontrolní fruktooligosacharidy dosáhly 6,89. Efekt tedy existuje, ale je zřetelně slabší než u zavedeného prebiotika. A hlavně: testoval se izolovaný koncentrát, ne med.

Na zvířatech

Shamala a spolupracovníci popsali už v roce 2000, že med podporuje množení mléčných bakterií jak v kultuře, tak ve střevě pokusných potkanů. Jde ale o pokusy na hlodavcích, u nichž je poměr dávky k tělesné hmotnosti nesrovnatelný s lidskou konzumací.

U lidí

Nejlepší dostupný lidský důkaz je randomizovaná zkřížená studie z roku 2024, publikovaná v The Journal of Nutrition. Šedesát šest zdravých dospělých jedlo dvakrát denně 170 g jogurtu s probiotickým kmenem Bifidobacterium animalis subsp. lactis spolu s 21 g jetelového medu, v kontrolním období pak tepelně ošetřený jogurt slazený cukrem. Med průkazně zvýšil zastoupení podávaného kmene ve stolici — synbiotický efekt se tedy potvrdil. Jenže na střevní tranzit, trávicí obtíže, náladu ani kognitivní výkon to nemělo vliv. Mikrobiologický ukazatel se pohnul, klinický přínos se neprokázal.

Kámen úrazu je dávka

Tady se hezký příběh láme. V citované lidské studii se konzumovalo 42 g medu denně, což odpovídá zhruba 34 g cukrů. Světová zdravotnická organizace přitom doporučuje omezit příjem volných cukrů pod deset procent energie — při 2 000 kcal je to 50 g denně — a další prospěch vidí v poklesu pod pět procent. A protože WHO mezi volné cukry výslovně počítá i cukry přirozeně obsažené v medu, spotřebovala tahle jediná „prebiotická“ porce zhruba dvě třetiny celodenního limitu.

Kdyby se člověk chtěl dostat na dávku oligosacharidů srovnatelnou s běžnými prebiotickými intervencemi, tedy na jednotky gramů denně, musel by sníst řádově sto gramů medu. To je kolem osmdesáti gramů cukru, výrazně nad doporučením WHO, a k tomu přibližně 300 kcal navíc. Prebiotický přínos by se v takové bilanci ztratil.

Med proto není náhrada za vlákninu, jejíž doporučený příjem se pohybuje kolem 25 až 30 g denně a kterou nejlevněji pokryjí luštěniny, celozrnné obiloviny, zelenina a ovoce. A není ani náhrada za probiotický přípravek — sám žádné živé prospěšné bakterie v užitečném množství neobsahuje, naopak díky nízké vodní aktivitě je prostředím, kde mikrobi přežívají jen obtížně.

Sluší se dodat, že v Evropské unii nemá med schválené žádné zdravotní tvrzení. Návrhy, které byly k posouzení předloženy, úřad EFSA neschválil, takže se konkrétní zdravotní účinky medu nesmějí uvádět na etiketě ani v reklamě.

Co si z toho odnést

Prebiotický potenciál medu není výmysl — laboratorní i zvířecí data ho podpírají a jedna solidní lidská studie ukázala, že med dokáže v kombinaci s jogurtem probiotickému kmeni pomoci. Zároveň ale platí, že jde o efekt mírný, závislý na dávce, která s sebou nese nezanedbatelný příjem cukru.

Rozumné vyústění je nenápadné: lžíce medu k jogurtu je příjemná, chutná a možná trochu prospěšná kombinace. Pokud medem nahradíte jiné slazení, nic neztratíte. Pokud si ho ale přidáváte navíc s odůvodněním, že „krmíte střevní bakterie“, děláte si medvědí službu. Med je potravina, ne funkční doplněk na předpis — a přesně tak s ním má smysl zacházet.

Zdroje a doporučená literatura

TITĚRA, Dalibor. Včelí produkty mýtů zbavené. 3. vydání. Praha: Brázda, 2017. ISBN 978-80-209-0424-9.
GIBSON, G. R.; HUTKINS, R.; SANDERS, M. E. a kol. Expert consensus document: The International Scientific Association for Probiotics and Prebiotics (ISAPP) consensus statement on the definition and scope of prebiotics. Nature Reviews Gastroenterology & Hepatology. 2017, roč. 14, č. 8, s. 491–502. DOI: 10.1038/nrgastro.2017.75.
SANZ, M. L.; POLEMIS, N.; MORALES, V. a kol. In Vitro Investigation into the Potential Prebiotic Activity of Honey Oligosaccharides. Journal of Agricultural and Food Chemistry. 2005, roč. 53, č. 8, s. 2914–2921. DOI: 10.1021/jf0500684.
SHAMALA, T. R.; SHRI JYOTHI, Y.; SAIBABA, P. Stimulatory effect of honey on multiplication of lactic acid bacteria under in vitro and in vivo conditions. Letters in Applied Microbiology. 2000, roč. 30, č. 6, s. 453–455. DOI: 10.1046/j.1472-765x.2000.00746.x.
MYSONHIMER, A. R.; BROWN, M. D.; ALVARADO, D. A. a kol. Honey Added to Yogurt with Bifidobacterium animalis subsp. lactis DN-173 010/CNCM I-2494 Supports Probiotic Enrichment but Does Not Reduce Intestinal Transit Time in Healthy Adults: A Randomized, Controlled, Crossover Trial. The Journal of Nutrition. 2024, roč. 154, č. 8, s. 2396–2410. DOI: 10.1016/j.tjnut.2024.05.028.
WORLD HEALTH ORGANIZATION. Guideline: Sugars intake for adults and children. Geneva: World Health Organization, 2015. ISBN 978-92-4-154902-8.