Schmidtova stupnice bolestivosti žihadel

Otázka „co bodne nejvíc" zní jako barová sázka, ale americký entomolog Justin O. Schmidt (1947–2023) z ní udělal vědu. Během kariéry ho bodly desítky druhů blanokřídlého hmyzu — včely, vosy, sršni i mravenci — a on pokaždé pečlivě zaznamenal, jak to bolelo. Výsledkem je Schmidtova stupnice bolestivosti žihadel (Schmidt Sting Pain Index), čtyřstupňová škála proslulá stejně svou vědeckou střízlivostí jako literárně vypečenými popisy bolesti.

Jak stupnice vznikla

Schmidta hmyz fascinoval od dětství, k bolesti ze žihadel ho ale přivedl až výzkum chemické obrany mravenců během postgraduálního studia. První verzi stupnice publikoval v roce 1983 ve studii o vlastnostech hmyzích jedů, v roce 1990 už klasifikoval bolestivost u 78 druhů z 41 rodů. Souhrn celoživotní práce vyšel v populární knize The Sting of the Wild (2016). Za svůj sebeobětavý výzkum si v roce 2015 vysloužil i Ig Nobelovu cenu — recesistické ocenění bádání, které „nejdřív pobaví a pak přiměje k zamyšlení".

Čtyři stupně bolesti

Stupnice hodnotí bolest od 1 do 4; vyšší číslo znamená horší zážitek. Ke každému stupni patří Schmidtův vlastní, často černě humorný popis:

Stupeň 1 — mírné píchnutí

Mravenec ohnivý (Solenopsis): „Ostrá, náhlá, mírně znepokojivá. Jako byste přešli po chlupatém koberci a sáhli na vypínač."

Stupeň 2 — výrazná, ale snesitelná

Včela medonosná (Apis mellifera): „Hořící a leptavá, ale zvládnutelná. Jako by vám na ruku spadla hlavička zápalky a byla uhašena nejdřív louhem a pak kyselinou sírovou." Právě včela je na stupnici referenčním bodem 2,0.

Stupeň 3 — intenzivní

Vosík (Polistes): „Sžíravá a palčivá s výrazně hořkým dozvukem. Jako byste si vylili kádinku kyseliny chlorovodíkové na říznutí od papíru."

Stupeň 4 — nesnesitelná

Mravenec Paraponera clavata (anglicky „bullet ant", mravenec-střela): „Čistá, intenzivní, oslnivá bolest. Jako byste šli po žhavém uhlí s osmicentimetrovým hřebíkem zaraženým v patě." Jméno „bullet ant" napovídá, že bodnutí připomíná zásah kulkou; bolest může trvat až 24 hodin. Amazonští Sateré-Mawé ji dodnes využívají v iniciačních rituálech dospělosti, kdy chlapci snášejí desítky žihadel najednou.

Hrabalka rodu Pepsis (tzv. tarantulí hrabalka): „Oslepující, zuřivá, šokující jako elektrický proud. Jako by vám někdo hodil zapnutý fén do napuštěné vany." Bolest je extrémní, ale trvá jen pár minut.

Úplný vrchol stupnice (4,0+) drží jihoamerická vosa Synoeca: „Čiré mučení. Jste přikováni v proudu činné sopky."

Ne každé žihadlo bolí

Opačný konec spektra je nenápadný: žihadla čmeláků nebo drobných potních včel sotva ucítíte. Evolučně to dává smysl — žihadlo slouží k různým účelům a jeho „výkon" odpovídá tomu, co daný druh brání. Obecně platí, že nejbolestivěji bodají sociální druhy s velkými, lákavými zásobami, které stojí za urputnou obranu.

Chemie za bolestí

Bolest není jen mechanická. Ve včelím jedu je hlavním hráčem melittin, který narušuje buněčné membrány a rozjíždí zánětlivou reakci; jedy některých vos obsahují kininy vyvolávající hlubokou, akutní bolest. Tyto látky se vážou na receptory bolesti v nervových zakončeních — a mozek dostane velmi naléhavý vzkaz „ustup".

Zdroje a doporučená literatura

• SCHMIDT, Justin O. The Sting of the Wild. Baltimore: Johns Hopkins University Press, 2016. ISBN 978-1-4214-1928-2.