Jak komunikují včely

Včelstvo bývá přirovnáváno k jednomu „superorganismu": desítky tisíc dělnic, které se navenek chovají jako jediná mysl. Aby to fungovalo, musí spolu včely neustále komunikovat — a dělají to způsobem, který dodnes fascinuje vědce. Nejde přitom o žádné náhodné pobíhání po plástu. Řeč včel je překvapivě přesná, mnohovrstevnatá a z velké části ji rozluštil jediný člověk.

Karl von Frisch a rozluštění včelího tance

Rakouský etolog Karl von Frisch (1886–1982) zasvětil velkou část života pozorování včel a v roce 1973 za rozluštění „řeči tance" získal Nobelovu cenu za fyziologii a medicínu (spolu s Konradem Lorenzem a Nikolaasem Tinbergenem). Prokázal něco, čemu zprvu nechtěl věřit ani on sám: že včela dělnice dokáže ostatním pomocí pohybu na plástu sdělit, kterým směrem a jak daleko leží zdroj potravy. Tak abstraktní, téměř „symbolickou" komunikaci do té doby nikdo u bezobratlých nepředpokládal.

Kruhový a osmičkový tanec

Vracející se sběračka předává informaci dvěma základními typy tance:

Kruhový tanec znamená zjednodušeně „potrava je blízko" — zhruba do několika desítek metrů od úlu. Včela pobíhá v malých kruzích a střídá směr; přesný azimut neudává, protože nablízku ho družky snadno dohledají po vůni.

Osmičkový (vrtivý) tanec je ten skutečně důmyslný. Včela běží po přímce, přitom rychle vrtí zadečkem, pak se obloučkem vrací zpět a běh opakuje — dráha připomíná číslici osm. A právě ta přímá „vrtivá" část nese informaci:

• Směr: úhel, který svírá vrtivý běh se svislicí na plástu, odpovídá úhlu mezi sluncem a zdrojem. Běh přímo vzhůru znamená „leťte směrem ke slunci", běh o 40° vlevo od svislice „leťte 40° vlevo od slunce".
• Vzdálenost: čím déle vrtivá fáze trvá, tím je zdroj dál — každá další část sekundy vrtění posouvá cíl řádově o stovky metrů.
• Vydatnost: čím bohatší nález, tím je tanec „nadšenější" a delší, a tím víc družek zláká.

Včela navíc dokáže započítat pohyb slunce po obloze podle svých vnitřních hodin: i když tančí dlouho, azimut průběžně koriguje tak, aby zůstal správný.

Nejen tanec: vůně, dotek a zvuk

Tanec je jen jedna vrstva. V temném úlu ho družky „čtou" spíš hmatem a sluchem než zrakem — přitisknou se ke sběračce a vnímají vibrace, které vydává rychlým chvěním letových svalů (řádově kolem 250–300 Hz). Sběračka zároveň nabízí ochutnávku nasbíraného nektaru (tzv. trofalaxe) a na těle si nese vůni konkrétních květů — družky tak dostanou i „vzorek a adresu čichem".

Klíčovou roli hrají feromony, chemické signály:

• Mateří látka (feromon matky) drží včelstvo pohromadě a tlumí vývoj vaječníků u dělnic; její úbytek je signálem, že matka chybí.
• Nasonovův feromon vylučují dělnice ze žlázy na zadečku a „vějířováním" křídel jím lákají družky ke vchodu úlu nebo ke zdroji vody — je to chemický maják „tady jsme".
• Poplašný feromon (mimo jiné isopentylacetát, který voní po banánech) se uvolní při bodnutí a okamžitě svolává obránkyně k útoku na totéž místo.

Americký biolog Thomas Seeley popsal i další signály — třeba třaslavý tanec, jímž přetížená sběračka „říká", že je potřeba víc včel na přebírání nektaru, nebo otřásavý signál, kterým se včely navzájem burcují k aktivitě.

Chytřejší, než se zdá

Včely rozhodně nejsou barvoslepé — vidí ultrafialové světlo (a tím i „neviditelné" vzory na květech), rozlišují většinu barev kromě čisté červené a vnímají rovinu polarizovaného světla, což jim slouží jako kompas i při zatažené obloze. Orientují se podle slunce, vnitřních hodin, okolních záchytných bodů a citlivé jsou i na magnetické pole Země.

Snad nejpůsobivější je „demokratické" rozhodování rojů: když roj hledá nové obydlí, průzkumnice tančí pro jednotlivé nalezené dutiny a vzájemně se přesvědčují — dokud se většina „neshodne" na tom nejlepším místě. I tady je nástrojem tentýž tanec.

Zdroje a doporučená literatura

• FRISCH, Karl von. The Dance Language and Orientation of Bees. Cambridge (Mass.): The Belknap Press of Harvard University Press, 1967. ISBN 978-0-674-19050-4.
• TAUTZ, Jürgen; HEILMANN, Helga R. a MATYÁŠKOVÁ, Olga. Fenomenální včely: biologie včelstva jako superorganizmu. Brázda, 2010. ISBN 80-209-0379-8.
• SEELEY, Thomas D. Honeybee Democracy. Princeton: Princeton University Press, 2010. ISBN 978-0-691-14721-5.