Jataí – včely se specializovanou dívčí armádou

Osel.cz - V Jižní Americe od Brazilie po Mexiko se můžeme setkat s poněkud jiným včelařením, než na jaké jsme zvyklí u nás.

Kromě včely medonosné (Apis mellifera) tu chovají včely, jimž říkají uruçu, jandaíra, mandaçaia, jurupá, tiúba, weyrauchi, fiebrigi. Pro jejich společné označení se většinou používá termín jataí. Jsou menší, než běžné včely a většinou patří k druhu Tetragonisca angustula. Britsko-brazilsko-americký tým vědců u nich objevil něco, s čím jsme se zatím setkávali u termitů a mravenců.

K dnešnímu šíření chovů včel jataí v Latinské Americe přispěla snaha o vylepšení včely medonosné. Její afrikanizace se včelařům povedla tak dokonale, až si začala žít svým vlastním životem. Chovatelé včel proti afrikanizovaným včelám nic nemají, jsou dobrými opylovači a nosí hodně medu, ale protože se vyznačují nevraživou a zlou povahou, většina lidí je v lásce nemá.

„Tetragonisky“ jsou ve srovnání s „apiskami“ zhruba poloviční ale to hlavní na nich je, že nemají žihadla. Jejich med je jen nepatrně vodnatější a má o něco málo méně cukrů. Chuťově, jak ten od včel s žihadly i od těch „dole bez“, nerozeznáme. I co do antibakteriálních účinků jsou na tom oba medy stejně. Zrovna tak jejich propolis, jak ukázaly testy účinku na původce infekčního onemocnění Staphylococcus aureus.

Pracovité poctivky jataí to bez žihadel nemají lehké, dovolují si na ně i jejich soukmenovkyně – včely Lestrimelitta limao. Dokážou se ale proti nájezdníkům všeho druhu ubránit. Jejich strategie připomíná střežení pevnůstek četami specializovaných válečníků. U vchodu do včelího království má stálou pohotovost asi dvacet až čtyřicet mohutnějších včel. I pro včely platí, že bez spojení není velení. Řada dorozumívacích pokynů má podobu těkavých látek, které vylučují žlázami za hlavou.

Jednou z ingrediencí jejich koktejlů je metyl-hepten. Ten slouží k chemické identifikaci a dává na srozuměnou kdo je vlastní a kdo cizí. Kromě toho mají obránci ještě „alarm“ feromon. Ten nastupuje když je útočníků moc a hlídkujícím se nedaří vlastními silami situaci zvládat. Pak teprve spouštějí „sirénu“ na bázi benzaldehydu. Chemický „šťouchanec“ zvedne z kavalce stovky do té doby lenošících záložáků a ti se během pár vteřin vyřítí připraveni svá kusadla zatnout do všeho, co se jim nehlásí tím správným heptenovým heslem.

Vlastní létavky jej samozřejmě znají a prezentují ho svými žlázami za hlavami. Jejich ochranu před napadením jim tvoří jakási vlající libě vonící šála, kterou si všude nosí s sebou. Dělnic obdařených těmi správnými aromatickými módními doplňky si domobrana nejenže nevšímá, ale rychle se jim klidí z cesty. Asi dobře „ví“, že jakékoliv omezování jejich hamižné snahy o co největší zásoby, by se vymstilo i jim.

Zajímavosti

Na včelách Tetragonisca angustula je nových poznatků vícero. Podobně jako u jiných včel i ony mají největší množství magnetického materiálu (částeček magnetitu) v tykadlech. Zřejmě hrají úlohu magnetosenzoru. Nasvědčuje tomu jejich schopnost vnímat anomálie související s magnetickou bouří, ale především poznatek, že směr letu z hnízda lze u nich ovlivnit obrácením vertikální složky magnetického pole. Z toho biologové usuzují, že mají něco, čemu fyzikové říkají inklinační kompas.

Nejpřekvapivější na těchto malých včelách jsou ale přece jen jejich vojáci. U společenského hmyzu takovou organizaci jsme znali u mravenců a termitů, ale ne u včel. Ne že by včely medonosné neměly strážkyně úlu. Mají. Ale v jejich obranném aparátu slouží vždy jen velikostně stejné včely. Tedy jen některé z dělnic. To, co mají obě včelstva společné je, že jak u včel medonosek, tak u včel jataí jsou „vojáci“ vlastně vojandami. Nejde totiž o samce (trubce), ale geneticky jde o „samičí“ část populace.

Rozdíl je v tom, že brannou povinnost u včel jataí mají jen specializované včely – samostatná kasta, která je o třicet procent větší, než jejich spolubydlící sestry. Jsou profesionálkami a i jejich činnost se vyznačuje propracovanější vojenskou strategií. Hlavní vchod střeží stráž, která své stanoviště neopouští. Tato pozemní obrana je kruhová a má dva valy – vnější a vnitřní. Aby nepřítel kolonii nečekaně nezaskočil, poblíž vchodu drží patrolu stálá předsunutá jednotka „vzdušných sil“.

Anatomické zvláštnosti

Měření tělesných rozměrů včel jataí potvrdilo, že jejich obrana je organizovaná jinými složkami, než u medonosek. Dokonce tu nejde ani jen o poněkud přerostlé (alometricky) větší včely. Vojačky jsou samostatnou, zcela odlišnou a specializovanouu podskupinou dělnic s odlišnou anatomií. Mají robustní zadní pár končetin ale kupodivu relativně malou hlavu.

Ani kusadla nemají větší než jejich schánčivé, potravou zaujaté kolegyně. To proto, že ani kusadla bojovnic nejsou primárně určena k trhání kořisti. Slouží jen jako kleště a upínací aparát jímž se na protivníka zavěsí, obšťastní ho zátěží své hmotnosti, a když z něj udělají nemotoru, masivními zadními nohami do něj kopou a kopou, dokud z něj chuť na sladkosti nevymlátí. Spíše než vojáci by se těmto ochránkyním úlu asi mělo přezdívat „bobíci“, stejně jako příslušníkům bitské policie („Bobbies“), kteří rovněž nenosí zbraně.

Velká hlava u dělnic dává tušit, že u pracujících v jejich komunitě jsou preferovány smyslové orgány, které umožňují orientaci a nacházení potravy. Uvnitř obou kast – dělnic a bojovnic, jsou pak rozdíly v tělesných rozměrech velmi malé. Ne že by se menší dělnice do bojů s nepřáteli občas nezapojovaly, někdy takové snahy projeví, ale jejich zápas netrvá dlouho. Malá tělíčka se brzo unaví a přínos sebeobětování od nich stejně nemá smysl.

U mohutnějších příslušnic včelí armády měli vědci problém se zjišťováním parametrů jejich tělesných schránek. Většinou je měly tak zmrzačené a poseté jizvami, že získat nedeformované a s celými křídly, byl spíše zázrak. Šrámy poznamenaná tělíčka svědčí o tom, že služba ve včelí armádě není procházkou růžovou zahradou.

Na druhé straně jsou ale také dokladem potřebnosti této společenské vrstvy. Obdobná organizace jiných evolučně úspěšných hmyzích společenství rovněž ukazuje na výhodnost profesionální armády. Zřejmě i to těmto „pidi včelám“ dopomohlo k jejich evoluční úspěšnosti a že na mnoha místech Latinské Ameriky stále patří k těm přirozeně nejpočetnějším včelím společenstvím.

Pramen: Christoph Grüter, Christiano Menezes,Vera L. Imperatriz-Fonseca a Francis L. W. Ratnieks: A morphologically specialized soldier caste improves colony defense in a neotropical eusocial bee, PNAS, 2011

(Josef Pazdera)

Originál článku naleznete na serveru Osel.cz.